Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI

Když bylo po prohlídce věcí doličných, prohlásil předseda průvodní řízení za skončené, ani neudělal přestávku, aby už měl všecko odbyto, a udělil slovo žalobci, doufaje, že je to také člověk a také by si chtěl zakouřit a poobědvat a že s nimi bude mít slitování. Ale náměstek státního zástupce byl velice hloupý od přírody, a nadto měl smůlu, že maturoval na gymnáziu se zlatou medailí a na univerzitě byl vyznamenán za svou práci o služebnostech v římském právu, a proto byl zmíry sebevědomý, samolibý (k čemuž ještě přispíval úspěch, kterému se těšil u dam), a tudíž hloupý neskonale. Když mu bylo uděleno slovo, pomalu vstal, takže předvedl celý svůj graciózní zjev ve vyšívané uniformě, dal obě ruce na stolek, mírně sklonil hlavu, rozhlédl se síní, vyhýbaje se zrakem obžalovaným, a začal.

„Případ, o kterém budete rozhodovat, páni porotci,“ zahájil svou řeč, připravenou za čtení protokolů a žaloby, „je, abychom tak řekli, typický zločin.“

Náměstkova řeč měla podle jeho názoru mít společenský dosah jako slavné řeči proslulých advokátů. Mezi diváky seděly sice jen tři ženy, švadlena, kuchařka a Simonova sestra, a jeden kočí, ale to nic nevadilo. I ony slavné osobnosti takto začínaly. Náměstek státního zástupce byl zásadně vždy pánem situace, totiž vnikal hluboko do psychologického smyslu zločinu a odhaloval společenské zlořády.

„Zde vidíte, páni porotci, typický, abychom tak řekli, zločin konce století, který se vyznačuje tak říkajíc specifickými rysy onoho truchlivého zjevu rozkladu, jemuž v naší době podléhají ty elementy naší společnosti, které jsou tak říkajíc vystaveny zvlášť žhavým paprskům tohoto procesu…“

Náměstek mluvil velice dlouho, neboť jednak se snažil rozpomenout na všechny duchaplnosti, které ho předtím napadly, jednak dbal především o to, aby neustal ani na okamžik, aby jeho řeč plynula nepřetržitě hodinu a čtvrt. Jen jednou se zarazil a hodnou chvíli polykal naprázdno, ale hned se zas vzchopil a nahradil zdržení zvýšeným krasořečněním. Mluvil něžným, lahodným hlasem, přešlapoval a díval se na porotce, jindy hovořil tichým, věcným tónem, nahlížeje do notesu, nebo zas hlasitě a usvědčivě, obraceje se k obecenstvu i k porotcům. Jen na obžalované, kteří se do něho všichni vpili očima, nepohlédl ani jednou. Jeho řeč obsahovala vše, co tehdy bylo nejnovější módou v jeho kruzích a co tehdy bylo a je dosud považováno za poslední slovo vědecké moudrosti. Byla zde dědičnost i vrozená zločinnost, Lombroso i Tarde, evoluce i boj o život, hypnotismus i sugesce, Charcot i dekadence.

Obchodník Smělkov byl podle náměstkovy definice typem mohutného, nezkaženého ruského člověka s jeho velkorysou povahou, který se pro svou důvěřivost a velkomyslnost stal obětí zpustlých individuí, do jejichž moci upadl.

Simon Kartinkin byl atavistický výplod nevolnictví, člověk ušlápnutý, nemající vzdělání, zásad, ba ani náboženství. Jevfimie byla jeho milenkou a obětí dědičnosti. Měla všechny znaky degenerovaného individua. Ale hlavní (...)

(......)