Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIII

Konečně uzavřel předseda svůj projev, zvedl graciózním pohybem seznam otázek a podal jej hlavnímu porotci, který k němu přistoupil. Porotci vstali potěšeni, že mohou odejít, a nevědouce, kam s rukama, ubírali se jaksi zahanbeně do poradní síně. Sotva za nimi zapadly dveře, přikročil k nim četník, vytasil šavli, dal si ji přes rameno a zůstal stát u dveří. Soudcové vstali a šli ven. Obžalované také odvedli.

Jakmile porotci vešli do poradní síně, vytáhli si zrovna jako prve cigarety a zapálili si. Nepřirozenost a faleš, kterou víceméně shledávali na své situaci, dokud seděli v soudní síni, zmizela, sotvaže vstoupili do poradní síně a vzali si cigarety, s pocitem úlevy se usadili a ihned se dali živě do řeči.

„Holka za nic nemůže, spadla do toho nevinně,“ řekl dobrácký obchodník. „Zasluhuje shovívavost.“

„O tom si teď promluvíme,“ řekl hlavní porotce. „Nesmíme podléhat osobním dojmům.“

„Předseda měl pěkné resumé,“ prohodil plukovník.

„Dejte pokoj! Div jsem neusnul.“

„Hlavní věc, že to služebnictvo nemohlo vědět o penězích, kdyby s nimi Maslovová nebyla spolčená,“ ozval se příručí židovského typu.

„Tak vy myslíte, že je ukradla ona?“ tázal se jeden z porotců.

„Tomu neuvěřím ani za nic!“ rozkřikl se dobrácký obchodník. „To všecko nadrobila ta prohnaná ženská s těma červenýma očima.“

„Oni jsou všichni stejní,“ řekl plukovník.

„Ale vždyť říká, že vůbec nepřišla do pokoje.“

„Jen jí moc nevěřte. Já bych té mrše nevěřil ani slovo.“

„Když to ale nestačí, že vy byste jí nevěřil,“ podotkl příručí.

„Klíč měla ona.“

„A co na tom?“ namítal obchodník.

„A prsten?“

„Ale vždyť to přece říkala!“ zase křičel obchodník. „Ten obchodník měl tvrdou hlavu a ke všemu byl ožralý, tak jí namlel. No, a pak mu jí, to se ví, přišlo líto. A dal jí prsten, aby už neplakala. Vždyť to bylo kus chlapa! Slyšel jsem, že byl jak hora a vážil osm pudů!“

„O to nejde,“ přerušil ho Petr Gerasimovič. „Jde o to, zda celou věc nastrojila a zosnovala ona anebo služebnictvo.“

„Služebnictvo to samo nemohlo udělat. Klíč měla ona.“

Nesouvislá rozprava trvala dosti dlouho.

„S dovolením, pánové,“ řekl hlavní porotce. „Sedneme si ke stolu a probereme to. Račte,“ pravil a usedl na předsednické místo.

„Ty holky jsou stejně potvory,“ řekl příručí, a aby podepřel svůj názor, že hlavní pachatelkou je Maslovová, vyprávěl, jak jedna taková ženština ukradla jeho kamarádovi na bulváru hodinky.

Plukovník vyrukoval s ještě nemožnějším příběhem o krádeži stříbrného samovaru.

„Pánové, prosím, vezmeme si otázky po řadě,“ pravil hlavní porotce a zaťukal tužkou o stůl.

Všichni ztichli.

Otázky zněly:

„1. Je rolník ze vsi Borků v krapivenském okrese, Simon Petrovič Kartinkin, třiatřicetiletý, vinen tím, že dne 17. ledna 188* v městě N. pojal vražedný a loupežný úmysl vůči obchodníku Smělkovovi, dal mu po dohodě s dalšími osobami do koňaku jed, což mělo za následek Smělkovovu smrt, a odcizil mu kolem dvou tisíc pěti set rublů a briliantový (...)

(......)