Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIV

Domněnka Petra Gerasimoviče byla správná.

Když se předseda vrátil z poradní síně, chopil se listiny a četl:

„Dne 28. dubna 188* se okresní soud, trestní oddělení, podle výnosu Jeho císařského Veličenstva, v důsledku verdiktu pp. porotců a podle paragrafu 771 odstavec tři, podle paragrafu 776 odstavec tři a podle paragrafu 777 trestního řádu usnesl: Rolník Simon Kartinkin, třiatřicetiletý, a měšťanka Jekatěrina Maslovová, sedmadvacetiletá, zbavují se všech občanských práv a odsuzují se k nuceným pracím, a to Kartinkin na 8 let a Maslovová na 4 roky, pro oba s následky podle paragrafu 28 trestního zákona. Měšťanka Jevfimie Bočkovová zbavuje se všech zvláštních, osobně či společenským stavem nabytých práv a výsad a odsuzuje se ke 3 letům vězení s následky podle paragrafu 49 trestního zákona. Soudní výlohy buďtež uloženy rovným dílem všem obžalovaným, v případě nedobytnosti uhrazeny ze státní pokladny. Věci doličné buďtež prodány, prsten vrácen a skleněné nádoby zničeny.“

Kartinkin stál stejně jako prve, ruce s roztaženými prsty měl připažené a hýbal čelistmi. Bočkovová se tvářila naprosto klidně. Když Maslovová vyslechla rozsudek, zrudla do krve.

„Nic jsem neudělala!“ vykřikla náhle přes celou síň. „To je hřích. Nic jsem neudělala. Nechtěla jsem to udělat, nic takového jsem nemyslela. Říkám pravdu. Pravdu.“ Klesla na lavici a hlasitě zaštkala.

Když Kartinkin a Bočkovová odešli, ještě seděla a plakala, až ji četník musel zatahat za rukáv.

Ne, takhle to nemohu nechat, řekl si Něchljudov v duchu. Už docela zapomněl na onen nepěkný pocit, a sám nevěda proč, pospíšil na chodbu, aby se na ni ještě jednou podíval. Ve dveřích se tlačila hlučící skupinka vycházejících porotců a advokátů, spokojených s ukončením procesu, takže se Něchljudov o chvilku zdržel. Když vyšel na chodbu, byla už Maslovová daleko. Neuvažoval, že na sebe upozorňuje, a rychlými kroky ji dohonil, předběhl ji a zůstal stát. Už neplakala a jen křečovitě vzlykala, utírajíc si cípem šátku obličej posetý rudými skvrnami. Minula ho, ani se neotočila. Nechal ji přejít a kvapně se vrátil za předsedou, ale ten už byl pryč.

Něchljudov ho dohonil až ve vrátnici.

„Pane předsedo,“ řekl Něchljudov, přicházeje zrovna, když už si předseda oblékl světlý plášť a bral si hůlku se stříbrným knoflíkem, kterou mu vrátný podával. „Mohl bych s vámi mluvit o případu, který se teď projednával? Jsem porotce.“

„Ach ovšem, kníže Něchljudov? Velmi mě těší, my už se známe,“ pravil předseda. Tiskl Něchljudovovi ruku a s potěšením vzpomínal, jak hezky a vesele tančil – lépe než všichni mladíci – tenkrát večer, kdy se (...)

(......)