Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVI

„Račte, Vaše Jasnosti, jste očekáván,“ řekl přívětivý tlustý vrátný v Korčaginově paláci, otvíraje dubové dveře u hlavního vchodu, neslyšně se pohybující v anglických závěsech. „Panstvo je u stolu. Smím uvést jenom vás.“

Vrátný šel ke schodišti a zazvonil nahoru.

„Je tam někdo?“ tázal se Něchljudov, když si odkládal.

„Pan Kolosov a Michail Sergejevič. Ale jinak jenom členové rodiny,“ odpověděl vrátný.

Ze schodiště vyhlédl švarný lokaj ve fraku a v bílých rukavičkách.

„Račte laskavě dále, Vaše Jasnosti,“ řekl.

Něchljudov vystoupil po schodech a známým nádherným, prostorným sálem vešel do jídelny. V jídelně seděla u stolu celá rodina kromě matky, kněžny Sofji Vasiljevny, která nikdy nevycházela ze svého salónku. V čele seděl starý Korčagin; vedle něho po levici doktor, z druhé strany host Ivan Ivanovič Kolosov, bývalý gubernský maršálek šlechty, nyní člen správní rady banky, liberální druh Korčaginův; dále po levé straně miss Rederová, vychovatelka Missiny sestřičky, a její svěřenka, čtyřleté děvčátko; vpravo naproti seděl bratr Missi, jediný syn Korčaginových, sextán Péťa, kvůli němuž zůstávala celá rodina v městě, dokud si neodbude zkoušky; dále jeho domácí učitel, vysokoškolák; potom vlevo Katěrina Alexejevna, čtyřicetiletá slečna, slavjanofilka; proti nim seděl Michail Sergejevič neboli Míša Tělegin, Missin bratranec, a na konci stolu sama Missi, vedle níž ležel netknutý příbor.

„Výborně. Posaďte se, jsme teprve u ryby,“ ozval se starý Korčagin, namáhavě a opatrně žvýkající umělým chrupem, a upřel na Něchljudova oči podlité krví a jako bez víček. „Stěpane,“ obrátil se s plnými ústy k vznešenému tělnatému sluhovi a ukázal očima na volný příbor.

Ačkoli Něchljudov starého Korčagina dobře znal a viděl ho mnohokrát i při obědě, nyní ho nějak zvlášť nemile zarazil ten rudý obličej s požitkářskými smyslnými rty nad ubrouskem zastrčeným za vestu i tučná šíje, a zejména celá ta vypasená generálská postava.

Něchljudov si bezděčně vzpomněl na to, co věděl o krutosti toho člověka, jenž bezdůvodně – jelikož byl bohatý a urozený a nepotřeboval si u nikoho dělat dobré oko – dával mrskat, a dokonce věšet lidi, když byl správcem v kraji.

„Hned budete obsloužen, Vaše Jasnosti,“ pravil Stěpan, vyňal z příborníku plného stříbra velkou sběračku, pokynul švarnému lokajovi s licousy, a ten ihned začal rovnat nepoužitý příbor vedle Missi, přikrytý mistrně složeným naškrobeným ubrouskem s vyčnívajícím erbem.

Něchljudov obešel celý stůl a všem stiskl ruku. Všichni kromě starého Korčagina a dam vstávali, když k nim přistupoval. A to obcházení stolu a tisknutí rukou všem přítomným, třebaže s většinou z nich jakživ nepromluvil, mu nyní připadalo zvlášť nepříjemné a směšné. Omluvil se, že se opozdil, a chtěl usednout na volné místo na konci stolu mezi Missi a Katěrinu Alexejevnu, ale starý Korčagin naléhal, když už Něchljudov nepije vodku, že si musí alespoň dát předkrm u stolu, na kterém měli humry, kaviár, sýry a sledě. (...)

(......)