Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Kněžna Sofja Vasiljevna byla po obědě, velmi vybraném a velmi vydatném. Jídala vždy o samotě, aby ji nikdo nespatřil při tomto nepoetickém úkonu. Před lehátkem měla stoleček s kávou a kouřila dámskou cigaretu. Kněžna Sofja Vasiljevna byla hubená, vytáhlá bruneta s dlouhými zuby a velkýma černýma očima, a ještě ze sebe dělala mladici.

O jejím poměru s doktorem se mluvily nepěkné věci. Dříve na to Něchljudov zapomínal, ale teď si vzpomněl, a sotva uviděl vedle křesla doktora s jeho napomádovaným, rozčísnutým lesklým vousem, dokonce se ho zmocnila příšerná ošklivost.

Vedle Sofji Vasiljevny seděl v nízkém polštářovaném křesle u stolku Kolosov a míchal kávu. Na stolečku stál kalíšek likéru.

Missi vstoupila společně s Něchljudovem k matce, ale v pokoji nezůstala.

„Až bude mamá unavena a vyžene vás, přijďte za mnou,“ pravila ke Kolosovovi a Něchljudovovi, jako by se mezi nimi nebylo nic událo, vesele se usmála a nehlučně našlapujíc na tlustý koberec odešla z pokoje.

„Vítejte, milý příteli, sedněte si a povídejte,“ řekla kněžna Sofja Vasiljevna se svým nacvičeným, strojeným, napohled zcela přirozeným úsměvem, odhalujícím nádherné dlouhé zuby, zmíry dovedně zhotovené, jako pravé. „Prý jste přijel od soudu ve velmi mrzuté náladě. Myslím, že je to velmi zatěžko lidem, kteří mají srdce na pravém místě,“ dodala francouzsky.

„Ano, to je pravda,“ řekl Něchljudov. „Člověk často cítí svou ne… cítí, že nemá právo soudit…“

„Comme c’est vrai,^[6]“ zvolala v líčeném úžase nad pravdivostí jeho poznámky, jako vždy obratně lichotíc svému společníku.

„No, a co váš obraz, velmi mě zajímá,“ doložila. „Nebýt mé nemoci, už bych se k vám byla dávno podívala.“

„Už jsem toho definitivně nechal,“ odvětil Něchljudov suše, poněvadž neupřímnost její lichotky mu byla teď stejně zřejmá jako to skrývané stáří. Zanic se nemohl donutit, aby se tvářil roztomile.

„To je chyba! Víte, sám Repin mi říkal, že má rozhodně talent,“ obrátila se ke Kolosovovi.

Něchljudov se zamračil. Že se nestydí takhle lhát!

Když se Sofja Vasiljevna přesvědčila, že Něchljudov má špatnou náladu a nedá se zlákat k příjemnému a duchaplnému rozhovoru, obrátila se na Kolosova s dotazem, co soudí o novém dramatu, a to takovým tónem, jako by jeho úsudek měl rozřešit všechny pochyby a každé slovo mělo být uchováno na věčné časy. Kolosov drama odsoudil a přitom vyslovil své názory na umění. Kněžna Sofja Vasiljevna byla oslněna jeho výstižným úsudkem, pokoušela se obhájit autora činohry, ale vzápětí se buď vzdávala, nebo volila střední cestu. Něchljudov se díval a poslouchal, a viděl a slyšel něco docela jiného, než co se před ním odehrávalo.

Jak tak poslouchal Sofju Vasiljevnu a zase Kolosova, viděl za prvé, že Sofje Vasiljevně i Kolosovovi vůbec nezáleží ani na dramatu, ani na sobě navzájem, a mluví-li, pak jen proto, aby ukojili fyziologickou potřebu procvičit po jídle svaly jazykové a krční; za druhé, že Kolosov, který se napil vodky, vína a likéru, je trochu opilý, ne (...)

(......)