Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVI

Od státního zástupce jel Něchljudov rovnou do vyšetřovací věznice. Vyšlo však najevo, že tam žádnou Maslovovou nemají, a inspektor Něchljudovovi vysvětlil, že asi bude ve staré etapové věznici. Něchljudov jel tam.

Jekatěrina Maslovová tam opravdu byla. Státní zástupce zapomněl, že před šesti měsíci vyvolalo četnictvo politickou aféru a ještě ji nemožně zveličilo, takže vězení pro vyšetřovací vazbu byla do posledního místečka obsazena vysokoškoláky, lékaři, dělníky, studentkami a ošetřovatelkami.

Od věznice vyšetřovaných k etapové věznici to byla obrovská dálka a Něchljudov tam dojel až navečer. Chtěl jít ke dveřím obrovské ponuré budovy, ale strážný ho nepustil a jenom zazvonil. Na zazvonění přišel dozorce. Něchljudov mu předložil propustku, dozorce však řekl, že bez inspektorova vědomí ho nemůže pustit. Něchljudov se vydal za inspektorem. Už když stoupal do schodů, slyšel za dveřmi tóny složité bravurní skladby, kterou hrál kdosi na piano. Když mu přišla otevřít mrzutá služka se zavázaným okem, vyrazily tóny z pokoje a omráčily jeho sluch. Byla to otřelá Lisztova rapsódie, přednášená skvěle, ale jen k určitému místu. Jakmile hra došla až sem, začínalo všecko od začátku. Něchljudov se tázal obvázané služky, zda je inspektor doma.

Služebná sdělila, že nikoli.

„Přijde brzo?“

Rapsódie znova ustala a znova se oslnivě a hlučně opakovala až k začarovanému místu.

„Půjdu se zeptat.“

Služebná odešla.

„Řekni mu, že není doma a že nepřijde. Šel na návštěvu, co ti lidé obtěžují,“ ozval se ženský hlas za dveřmi a znova se ozvala rapsódie, ale zase ustala, a vtom zahřmotila odstrkovaná židle. Rozhněvaná klavíristka nejspíš chtěla sama vyčinit dotěrnému návštěvníkovi, přicházejícímu po úředních hodinách.

„Tatínek není doma,“ nevrle řekla bledá, uboze vypadající dívka s načechranými vlasy a s modrými kruhy pod unylýma očima, která přišla z pokoje. Když spatřila mladého muže v pěkném plášti, obměkčila se. „Pojďte dál, prosím… Co si přejete?“

„Musím mluvit s jednou vězněnou.“

„Je politická?“

„Ne, politická ne. Mám povolení od státního zástupce.“

„No, já nevím, tatínek je pryč. Ale račte dále, prosím,“ opět ho pobízela z předsíňky. „Nebo se obraťte na zástupce, ten je teď v kanceláři, tak si s ním promluvte. Jaké je ctěné (...)

(......)