Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII

Maslovová tu noc ještě dlouho a dlouho nemohla usnout, ležela s otevřenýma očima, dívala se na dveře, jež zacláněla žalmistova dcera, chodící sem a tam, poslouchala, jak supí zrzka, a přemýšlela.

Přemýšlela o tom, že se ani za nic neprovdá za kárance na Sachalinu, ale zařídí si to nějak jinak. S nějakým nadřízeným, s písařem nebo třeba s dozorcem, třeba se zástupcem. Na to je všecky užije. Jenom aby nezhubla. To by byl konec. A vzpomněla si, jak se na ni díval obhájce, jak se díval předseda i lidé u soudu, kteří ji potkávali nebo jí schválně nadbíhali. Vzpomněla si, jak ji ve věznici navštívila Berta a vyprávěla, že onen student, kterého měla ráda, když bydlela u Kitajevové, byl u nich, ptal se na ni a tuze ji litoval. Vzpomínala na rvačku se zrzkou a litovala ji. Vzpomínala na pekaře, který jí poslal o bochánek víc. Vzpomínala na mnoho lidí, jen na Něchljudova ne. Na dětství a mládí, a zvlášť na lásku k Něchljudovovi nevzpomínala nikdy. Bylo to příliš bolestné. Ty vzpomínky ležely nedotčeny kdesi hluboko v duši. Ani ve spaní se jí o Něchljudovovi nikdy nezdálo. Nyní ho u soudu nepoznala ani ne tak proto, že ho viděla naposledy jako vojáka s malými knírky a krátkými sice, avšak hustými kadeřavými vlasy, kdežto nyní to byl postarší vousatý muž. Nepoznala ho spíš proto, že na něho nikdy nemyslela. Všecky vzpomínky na minulost s ním spojené pohřbila oné hrozné temné noci, kdy jel z vojny a nezastavil se u tetiček.

Až do té noci, dokud doufala, že přijede, nijak si nezoufala pro dítě, které nosila pod srdcem, a často v údivu až jihla nad jemnými a někdy prudkými pohyby, jak je v sobě cítila. Ale od té noci se všecko změnilo. A očekávané dítě se stalo jen přítěží.

Tetičky se na Něchljudova těšily, chtěly, aby přijel, on však telegrafoval, že přijet nemůže, poněvadž musí být včas v Petrohradě. Jakmile se to Kaťuša dověděla, rozhodla se, že půjde na stanici, aby ho viděla. Vlak měl projíždět ve dvě hodiny v noci. Kaťuša uložila slečny spát, přemluvila kuchařčinu dcerku Mášku, aby šla s ní, obula si staré botky, přehodila si šátek, vykasala sukni a utíkala na nádraží.

Byla tmavá, deštivá, větrná podzimní noc. Déšť chvílemi šplíchal velké teplé kapky, chvílemi ustával. V polích nebylo ani pořádně vidět na cestu, v lese tma jako v pytli, a třebaže Kaťuša cestu dobře znala, zabloudila v lese a k nádražíčku, kde vlak stál tři minuty, nedošla zavčas, jak počítala, nýbrž až po druhém zvonění. Vběhla na nástupiště a ve voze první třídy ho rázem uviděla. V tom voze bylo zvlášť jasné světlo. Na plyšových sedadlech seděli proti sobě dva důstojníci bez kabátů a hráli karty. Na stolku u okna hořely stékající tlusté svíce. Něchljudov v přiléhavých jezdeckých kalhotách a v bílé košili seděl na opěradle křesla, loket opřený o lenoch, a něčemu se smál. Jakmile ho poznala, zaklepala zkřehlou rukou na okno. Ale v tom okamžení zazvonili potřetí a vlak se dal pomalu do pohybu, nejprve dozadu a pak se jeden po druhém hnuly vozy kupředu (...)

(......)