Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLI

Něchljudov jel z domova časně. Postranní uličkou ještě ujížděl venkovan a podivně znějícím hlasem vyvolával:

„Mlíko, mlíko, mlíko!“

Minulého dne spadl první teplý jarní déšť. Všude, kde nebyla dlažba, se pojednou zazelenala tráva. Břízy v sadech se obalily zeleným chmýřím, střemchy a topoly rozvíjely dlouhé vonné listy a v domech i v krámech vysazovali a natírali okna. Na vetešnickém trhu, přes který měl Něchljudov cestu, se hemžilo u seřazených bud spousta lidu a přecházeli tam otrhanci s holínkami pod paží a s nažehlenými kalhotami a vestami přes rameno.

Před hospodami už se tlačili muži v čistých přiléhavých kabátech a naleštěných botách, kteří nakrátko utekli tovární dřině, a ženy v pestrých hedvábných šátcích a v pláštích se skleněnými korálky. Strážníci se žlutými šňůrami u pistolí vyhlíželi ze svých stanovišť, zda nedojde k nějakému porušení pořádku, které by je rozptýlilo ve smrtelné nudě. Po pěšinkách na bulváru a po zeleném, čerstvě zbarveném trávníku běhaly děti a hrály si se psy a veselé chůvičky na lavičkách si povídaly.

Po ulicích, vlevo ve stínu ještě chladných a vlhkých, veprostřed uschlých, bez ustání rachotily po dlažbě těžké nákladní vozy, hrkaly kočáry a zvonila koňka. Vzduch se kolem dokola zachvíval různorodým hlaholem a duněním zvonů vybízejících lid k účasti na bohoslužbách, jaké se právě konaly i ve věznici. A nastrojení lidé se rozcházeli do svých farních kostelů.

Drožkář nedovezl Něchljudova až k věznici, nýbrž k zatáčce. Několik mužů a žen, většinou s ranečky, stálo asi sto kroků od věznice. Vpravo byla menší dřevěná stavení, vlevo jednopatrový dům s vývěsním štítem. Obrovská zděná budova věznice byla o kus dále a návštěvníky k ní nepouštěli. Voják na stráži chodil s puškou sem a tam a přísně okřikoval každého, kdo chtěl kolem něho proklouznout.

U vrátek při dřevěném stavení seděl vpravo proti strážci dozorce v uniformě s prýmky. Měl zápisník, návštěvníci chodili k němu, říkali jména těch, koho chtějí navštívit, a on si je zapisoval. Také Něchljudov k němu přistoupil a jmenoval Jekatěrinu Maslovovou. Dozorce s prýmky si to poznamenal.

„Proč se ještě nepouští?“ tázal se Něchljudov.

„Teďka mají mši. Až bude po mši, tak vás pustí.“

Něchljudov poodešel k hloučku čekajících. Z hloučku vystoupil muž v otrhaných šatech a zprohýbaném klobouku, v křápech naboso, s červenými pruhy přes celý obličej a zamířil k trestnici.

„Kam sem lezeš?“ křikl na něho voják s puškou.

„A co řveš?“ ozval se otrhanec, nijak nepřiveden z míry tím křikem, a vrátil se. „Když mě nechceš pustit, však já počkám. Nemusíš hned křičet jak jenerál.“

V hloučku se uznale rozesmáli. Návštěvníci byli většinou lidé chatrně oblečení, ba otrhaní, ale našli se tu i muži a ženy slušného zevnějšku. Vedle Něchljudova stál pěkně ošacený, hladce oholený a silný růžolící muž držící raneček, asi s prádlem. Něchljudov se ho zeptal, zda je tu poprvé. Muž s ranečkem odpověděl, že sem chodí každou neděli, a dali se do řeči. Byl to (...)

(......)