Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLII

Nic naplat, musím za tím, proč jsem přišel, řekl si, aby si dodal odvahy. Jak to provést?

Začal pátrat po nějaké úřední osobě, a když uviděl menšího, hubeného kníratého muže s důstojnickými nárameníky, jenž přecházel vzadu za lidmi, obrátil se k němu.

„Mohl byste mi, vážený pane, říci,“ pravil s obzvláště vybranou zdvořilostí, „kde jsou umístěny ženy a kde jsou u nich povoleny návštěvy?“

„Copak vy chcete na ženské oddělení?“

„Ano, rád bych mluvil s jednou trestankyní,“ stejně vybraně zdvořile odpověděl Něchljudov.

„Tak to jste měl říct hned na shromaždišti. S kým potřebujete mluvit?“

„Potřebuji mluvit s Jekatěrinou Maslovovou.“

„Je politická?“ zeptal se inspektorův zástupce.

„Není, je prostě…“

„Byla odsouzena?“

„Ano, byla odsouzena předevčírem,“ poslušně odpovídal Něchljudov v obavě, aby nějak nezkazil náladu dohlížiteli, který snad pro něho jevil pochopení.

„Na ženské, tak to račte tudy,“ řekl dohlížitel, patrně usoudiv z Něchljudovova zevnějšku, že je hoden pozornosti. „Sidorove,“ obrátil se k vousatému poddůstojníkovi s medailemi, „doprovoď pána do ženské hovorny.“

„Rozkaz.“

Vtom se u sítě ozval srdcervoucí nářek.

Všechno připadalo Něchljudovovi podivné a nejvíce to, že musel děkovat a cítit se zavázán inspektorovi a vrchnímu dozorci, lidem, kteří páchali všechny krutosti, jež se dály v tomto domě.

Dozorce zavedl Něchljudova z mužské hovorny na chodbu, pak otevřel protější dveře a uvedl ho do hovorny pro ženy.

I tato místnost byla stejně jako mužská hovorna rozdělena sítěmi na tři části, byla však mnohem menší, bylo zde méně návštěvníků i méně vězněných, ale křiku a rámusu stejně jako v mužské hovorně. Mezi sítěmi rovněž chodila vrchnost. Tady to byla dozorkyně v uniformě s prýmky na rukávech, s modrými portami a stejným opaskem, jako měli dozorci. A stejně jako v mužské hovorně se zde lidé z obou stran lepili na síť. Po jedné straně měšťané v rozmanitém oděvu, z druhé strany vězeňkyně, některé v bílých, jiné ve vlastních šatech. Lidé stáli u sítě jeden na druhém. Někteří vystupovali na špičky, aby je bylo slyšet přes hlavy ostatních, jiní seděli na zemi a domlouvali se.

Mezi trestankyněmi byla nejnápadnější jak nemožným křikem, tak vzhledem hubená, střapatá cikánka s šátkem svezlým z kudrnatých vlasů. Stála téměř uprostřed místnosti u sloupu za sítí a s prudkými gesty cosi křičela na cikána v modrém kabátě, nízko a ztuha přepásaném. Vedle cikána si podřepl voják, který rozmlouval s trestankyní, a stál zde přitisknut k síti mladý sedláček v lýčených střevících, se světlým vousem a zrudlým obličejem. Zřejmě stěží přemáhal pláč. Mluvila s ním hezká plavovlasá trestankyně, hledící na něho světlýma modrýma očima. Byla to Fedosja a její muž. Vedle nich stál otrhanec, hovořící s rozcuchanou ženou širokých lící. Pak tu byly dvě ženy, muž a další žena. Proti každému stála trestankyně. Maslovová mezi nimi nebyla. Avšak na druhé straně za trestankyněmi stála ještě jedna žena a Něchljudov rázem (...)

(......)