Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIII

Maslovová za chvilku přišla postranními dveřmi. Došla půvabným krokem až k Něchljudovovi, zůstala stát a úkosem na něho pohlédla. Prstýnky černých vlasů jí vykukovaly pod šátkem jako předevčírem, obličej, nezdravý, odulý a bílý, vypadal roztomile a zcela klidně. Jen třpytivé šilhavé černé oči se pod naběhlými víčky podivně leskly.

„Můžete mluvit tady,“ pravil dohlížitel a poodešel.

Něchljudov zamířil k lavici u zdi.

Maslovová tázavě pohlédla na inspektorova zástupce, pak jako v údivu pokrčila rameny, šla za Něchljudovem k lavici, narovnala si sukni a posadila se vedle něho.

„Vím, že mi těžko můžete odpustit,“ začal Něchljudov, ale opět se zarazil. Cítil, že mu brání slzy. „Ale když už nemohu napravit, co minulo, nyní učiním vše, co budu moci. Řekněte…“

„Jak jste mě vlastně našel?“ zeptala se, aniž mu odpověděla na otázku, a šilhavýma očima se na něho dívala i nedívala.

Můj Bože! Pomoz mi! Nauč mě, co mám dělat! říkal si Něchljudov při pohledu na její změněnou, nyní nehezkou tvář.

„Předevčírem jsem zasedal v porotě,“ řekl, „když jste stála před soudem. Vy jste mě nepoznala?“

„Ne, nepoznala. Neměla jsem na to kdy. Ani jsem se nedívala,“ řekla Maslovová.

„Měla jste přece dítě?“ zeptal se a cítil, jak se začervenal.

„Hned tenkrát umřelo, zaplať pánbůh,“ odpověděla úsečně a zlostně, uhýbajíc jeho zrakům.

„A co mu bylo?“

„Já jsem taky byla nemocná, málem jsem umřela,“ pravila se sklopenýma očima.

„Ale že vás tetičky propustily?“

„Kdo by si nechal panskou s děckem? Jak na to přišly, hned mě vyhnaly. Ale nač o tom mluvit. Už o ničem nevím. Na všecko jsem zapomněla. To už je všecko odbyto.“

„Ne, není. Nemohu to takhle nechat. Chci alespoň teď odčinit svůj hřích.“

„Co byste odčiňoval. Co bylo, bylo, a je to pryč,“ řekla, a čeho se vůbec nenadál, pojednou k němu vzhlédla a trpce, svůdně a bolestně se usmála.

Maslovová se nenadála, že by se s ním mohla setkat, zvláště nyní a zde, a proto ji v prvním okamžiku jeho příchod ohromil a přiměl ji, že si vzpomněla, nač nevzpomínala nikdy. V prvním okamžiku se nejasně rozpomenula na onen nový, čarovný svět citů a myšlenek, jejž jí otevřel půvabný jinoch, milující a milovaný, a potom si vzpomněla na jeho nepochopitelnou krutost a na celý řetěz ponížení a utrpení, které následovalo za tím pohádkovým štěstím a z něhož pramenilo. A to ji zabolelo. Ale nemohla se ve všem vyznat, a proto i nyní jednala, jako jednala vždycky. Zapudila vzpomínky a hleděla je zastřít zvláštní mlhou prostopášného života. Totéž učinila i nyní. V prvním okamžiku si spojila muže, který teď před ní seděl, s oním jinochem, kterého kdysi milovala, ale když pak viděla, že je to příliš bolestné, už je neztotožňovala. Ten upravený, pěstěný pán s navoněným vousem už pro ni nebyl oním Něchljudovem, kterého milovala, ale pouze jedním z mužů, kteří podle potřeby užívali takových stvoření, jako byla ona, a jichž měly bytosti jejího druhu využít co nejvíce ve svůj prospěch. A proto se na něho svůdně (...)

(......)