Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Když Něchljudov dopil kávu, šel do pánského pokoje nahlédnout do obsílky, v kolik hodin má být u soudu, a napsat odpověď princezně. Do pánského pokoje se muselo přes ateliér. V ateliéru stál stojan s obráceným rozdělaným obrazem a byly tam rozvěšeny studie. Pohled na obraz, s nímž se mořil už dva roky, na studie a na celý ateliér mu připomněl pocit bezmoci, zvlášť ostrý v poslední době, kdy cítil, že není schopen udělat další pokrok v malířství. Vykládal si ten pocit příliš jemně vyvinutým estetickým smyslem, ale přesto nesl to vědomí velice nelibě.

Před sedmi lety opustil vojenskou službu, neboť usoudil, že má vlohy k malířství, a povznesen uměleckou činností, hleděl na jiné obory poněkud opovržlivě. Nyní vycházelo najevo, že k tomu nebyl oprávněn. A proto mu jakákoli vzpomínka na to byla nepříjemná. Sklíčeně pohlédl na celé to přepychové zařízení ateliéru a v pochmurné náladě vešel do pánského pokoje. Byla to veliká místnost s vysokým stropem, s nádherným nábytkem a pohodlím všeho druhu.

Něchljudov snadno našel v zásuvce obrovského stolu v oddíle spěchá obsílku, v níž stálo, že má být u soudu v jedenáct, a pak usedl, aby napsal princezně, že děkuje za pozvání a vynasnaží se přijet k obědu. Ale když dopis napsal, roztrhal jej; byl příliš důvěrný. Napsal druhý. Ten zase byl chladný, téměř urážlivý. Opět dopis roztrhal a stiskl knoflík ve zdi. Vstoupil starší, podmračený lokaj s vyholenou bradou a s licousy, v šedivé plátěné zástěře.

„Pošlete laskavě pro povoz.“

„Prosím, pane.“

„A vyřiďte – čeká tu někdo od Korčaginů –, že děkuji a budu hledět přijít.“

„Prosím, pane.“

Je to nezdvořilé, ale nedokáže nic napsat. Stejně ji dnes uvidí. Něchljudov se šel oblékat.

Když ustrojen vyšel před dům, známý povoz s gumami na kolech už ho očekával.

„Jen jste včera odjel od knížete Korčagina,“ řekl drožkář a pootočil silný osmahlý krk v bílém límci košile, „a já jsem přijel a vrátný mi povídal, že jste zrovínka odešel.“

I ti drožkáři vědí o mých stycích s Korčaginovými, pomyslel si Něchljudov a nevyřešená otázka, jíž se poslední dobou neustále zabýval – má-li se či nemá oženit s Korčaginovou –, vyvstala před ním a Něchljudov ji, stejně jako většinu tehdejších svých problémů, nedokázal nijak, tak ani onak, rozřešit.

Pro ženitbu vůbec mluvilo kromě půvabů domácího krbu za prvé to, že odstraňovala nepravidelnost pohlavního života a skýtala možnost života mravného; za druhé, a to bylo hlavní, Něchljudov doufal, že rodina, děti naplní smyslem jeho život, až dosud prázdný. To (...)

(......)