Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIX

Ano, takové to tedy je. Takhle to vypadá, přemýšlel Něchljudov na odchodu z věznice, a teprve nyní si uvědomoval svou vinu v plném rozsahu. Kdyby se nebyl pokusil napravit, vykoupit svůj čin, nikdy by si nebyl plně uvědomil jeho trestuhodnost. Nejen to, ani ona by si neuvědomovala, jak jí ublížil. Teprve nyní se všechno projevilo v celé hrůze. Teprve nyní viděl, co udělal s duší té ženy, a uviděla to i ona a pochopila, co na ní bylo spácháno. Dříve si Něchljudov pohrával se svými pocity, zálibně pozoroval sám sebe a své pokání. Nyní šel na něho prostě strach. Opustit ji – to cítil – už nemohl, ale přitom si neuměl představit, jak jejich vztah dopadne.

Už u východu k němu přistoupil dozorce s kříži a medailemi a s nepříjemným, úlisným obličejem a tajuplně mu odevzdal psaníčko.

„Tady někdo posílá Vaší Jasnosti psaníčko…“ podával Něchljudovovi obálku.

„Kdo?“

„Až si to přečtete, uvidíte. Je to jedna politická. Mám u nich službu. Tak mě požádala. Sice to není dovoleno, ale z lidskosti…“ strojeně říkal dozorce.

Něchljudov se divil, že dozorce přidělený k politickým vězňům odevzdává motáky přímo v trestnici, takřka veřejně. Tenkrát ještě nevěděl, že je to dozorce a policejní agent v jedné osobě. Vzal si psaníčko, a když odcházel z trestnice, přečetl si je. Bylo v něm napsáno tužkou energickým písmem a zjednodušeným pravopisem:

„Dověděla jsem se, že chodíte do věznice, jelikož se zajímáte o jistou osobu odsouzenou pro zločin, a ráda bych se s vámi setkala. Žádejte o schůzku se mnou. Bude vám povolena a já vám sdělím leccos, co bude důležité pro vaši chráněnku i pro naši skupinu. S díky Věra Bogoduchovská.“

Věra Bogoduchovská byla učitelkou v zapadlé vsi Novgorodské gubernie, kam si Něchljudov kdysi zajel s druhy na lov medvědů. Učitelka se na Něchljudova obrátila s prosbou o peníze, aby mohla na studie. Něchljudov jí poskytl peníze a zapomněl na ni. Nyní vyšlo najevo, že ta slečna má na svědomí politické delikty a sedí ve vězení, kde se patrně dověděla o jeho případu, a teď mu nabízí své služby. Jak bylo tenkrát všechno snadné a jednoduché! A jak je to dnes těžké a složité. Něchljudov si živě a radostně vybavil ony časy a své seznámení s Bogoduchovskou. Bylo to před masopustem, v zapadlé končině dobrých šedesát verst od dráhy. Na lovu měli štěstí, střelili dva medvědy a už se chystali k odjezdu a zrovna obědvali, když přišel majitel chalupy, v které meškali, a oznámil, že je tu jáhnova dcera a chce mluvit s knížetem Něchljudovem.

„Je hezká?“ ptal se kdosi.

„No tak!“ řekl Něchljudov, s vážnou tváří vstal od stolu, utřel si ústa a pln údivu, co mu jáhnova dcera chce, odebral se do hospodářovy světnice.

Ve světnici čekala statná dívka v plstěném klobouku a v kožíšku, s nehezkým hubeným obličejem, v kterém byly pěkné jen oči s klenutým obočím.

„Tak si s ním promluv, Věro Jefremovno,“ řekla stará hospodyně. „To je on, kníže. A já půjdu.“

„Co byste si přála?“

„Já… Já… Víte, vy jste bohatý, rozhazujete peníze na (...)

(......)