Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVI

Z rozmluvy je vyrušil inspektor, který se zvedl a oznámil, že je konec návštěv a čas k rozchodu. Něchljudov vstal, rozloučil se s Věrou Jefremovnou a šel ke dveřím, kde zůstal stát a pozoroval, co se kolem děje.

„Dámy a pánové, už musíme jít,“ říkal inspektor, vstával a znova usedal.

Inspektorův požadavek vzbudil mezi přítomnými vězni i návštěvníky toliko zvláštní ruch, ale na rozchod nikdo ani nepomyslel. Někteří lidé vstali a rozmlouvali vstoje. Někteří zůstali sedět a hovořili dál. Někteří se začali loučit a plakali. Zvlášť dojímavý pohled byl na matku se souchotinářským synem. Mladý muž pořád mačkal bankovku a vyhlížel čím dál zlostněji, tolik námahy mu dalo, aby nepodlehl stejné náladě jako matka. Když pak matka uslyšela, že se musí rozloučit, klesla mu hlavou na rameno a zaštkala, potahujíc nosem. Dívka s beránčíma očima, kterou Něchljudov mimoděk pozoroval, stála před naříkající matkou a chlácholila ji. Starý pán v modrých brýlích stál před dcerou, držel ji za ruku a přikyvoval tomu, co říkala. Mladiství milenci vstali a drželi se za ruce, mlčky si hledíce do očí.

„Ti jediní mají dobrou náladu,“ pravil mladý muž v krátkém žaketu a ukázal na zamilovanou dvojici. Stál vedle Něchljudova a rovněž se díval na lidi, kteří se loučili.

Milenci, mladý muž v gutaperčové haleně a půvabná světlovláska, ucítili na sobě Něchljudovův a mladíkův pohled, natáhli ruce, za které se drželi, prohnuli se a se smíchem se roztančili.

„Dneska večer se berou tady ve vězení a ona jde za ním na Sibiř,“ sděloval mladý muž.

„Co je s ním?“

„Jde na nucené práce. Aspoň že oni budou veselejší, jinak je to k zoufání,“ dodal mladý muž v žaketu, když slyšel, jak naříká souchotinářova matka.

„Dámy a pánové! Prosím vás! Nenuťte mě, abych musel použít přísných opatření,“ opakoval inspektor několikrát jedno a totéž. „Prosím vás, tak prosím přece!“ říkal mdle a nejistě. „To nejde! Už jste měli dávno skončit. Říkám vám to naposled,“ opakoval sklesle, zapaloval si marylandskou cigaretu a zase ji zhasínal.

Ať už byly důvody dovolující lidem ubližovat jiným a necítit přitom odpovědnost sebedůmyslnější, sebestarší a všednější, inspektor se zřejmě neubránil vědomí, že se podílí na všem zármutku, který se tu projevoval, a zřejmě ho to (...)

(......)