Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVII

Nazítří jel Něchljudov k advokátovi, vyložil mu případ Meňšovových a prosil ho, aby se ujal obhajoby. Advokát ho vyslechl a sdělil, že se na věc podívá, a má-li se vše tak, jak Něchljudov říká, což je velmi pravděpodobné, pak se ujme obhajoby docela zdarma. Něchljudov se advokátovi zmínil o sto třiceti lidech nedopatřením vězněných a zeptal se, kdo o tom rozhoduje, čí je to vina. Advokát chvíli mlčel, neboť zřejmě chtěl odpovědět přesně.

„Čí je to vina? Ničí,“ prohlásil rázně. „Když to oznámíte státnímu zástupci, řekne, že za to může gubernátor, a kdybyste to oznámil gubernátorovi, řekne, že za to může státní zástupce. Nikdo za nic nemůže.“

„Pojedu teď k Maslennikovovi a řeknu mu to.“

„Hm, to nebude nic platné,“ s úsměvem namítl advokát. „Je to, s dovolením – není snad váš příbuzný nebo kamarád? – takové nemehlo a přitom chlap prohnaná.“

Něchljudov si vzpomněl, co říkal Maslennikov o advokátovi. Bez odpovědi se rozloučil a jel k Maslennikovovi.

Měl k němu dvojí prosbu: aby byla Maslovová přeložena do nemocnice a aby se něco udělalo pro sto třicet nevinně zavřených lidí bez průkazů. I když mu bylo zatěžko prosit člověka, jehož si nevážil, byl to jediný způsob, jak dojít cíle; musel se tedy přemoci.

Když Něchljudov přijížděl k Maslennikovovu domu, spatřil u vchodu několik povozů, bryčky, kolesky a kočáry, až se rozpomněl, že Maslennikovova žena má právě přijímací den, na který byl zván. Zatímco dojížděl k budově, stál jeden kočár před krytým vchodem a lokaj v klobouku s kokardou a v peleríně pomáhal nastoupit dámě, která si zvedla vlečku a odhalila střevíčky a jemné kotníky pod černými punčochami. Mezi povozy už stojícími poznal Něchljudov krytý landaur Korčaginových. Šedovlasý, růžolící kočí uctivě a přívětivě smekl, jako před pánem, jehož zvlášť dobře znal. Než se Něchljudov zeptal vrátného, kde je Michail Ivanovič (Maslennikov), objevil se domácí pán na schodišti vystlaném koberci, neboť vyprovázel hosta veleváženého, jednoho z těch, jež nedoprovázel jen na schody, nýbrž až dolů. Tento velevážený host ve vojenském mluvil cestou o tombole ve prospěch několika sirotčinců zřizovaných v městě, přičemž mínil, že je to dobré zaměstnání pro dámy. „Pobaví se a přitom vyberou peníze.“

„Qu’elles s’amusent et que le bon Dieu les bénisse…^[20] Á, Něchljudov! Buďte zdráv! Cože vás není vůbec vidět?“ přivítal Něchljudova. „Allez présenter vos devoirs a madame.^[21] Korčaginovi jsou tu taky. Et Nadine Bukshevden. Toutes les jolies femmes de la ville,^[22]“ pravil a povytáhl vojenská ramena, jež nastavil pod plášť, podávaný mu vlastním velkolepým lokajem se zlatým premováním. „Au revoir, mon cher!^[23]“ Stiskl ještě ruku Maslennikovovi.

„No, tak půjdeme nahoru, to mám radost!“ rozjařen prohlásil Maslennikov, chytil Něchljudova pod paží, a jako by mu ani tloušťka nevadila, rychle ho táhl nahoru.

Maslennikov překypoval radostným vzrušením, ježto mu významná osobnost prokázala pozornost. Zdálo by se, že Maslennikov, který (...)

(......)