Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LVIII

„Prosím, jsem ti k službám. Budeš kouřit? Okamžik, abychom tu nenasypali popel,“ řekl a donesl popelník. „Prosím.“

„Mám k tobě dvě prosby.“

„Hm.“

Maslennikov se zatvářil ponuře a malomyslně. Rozjařenost psíka, kterého pán poškrábal za uchem, zmizela beze stopy. Ze salónu se ozývaly hlasy. Ženský hlas brebentil „jamais, jamais je ne croirais^[29]“, zatímco na druhém konci něco vykládal hlas mužský a soustavně opakoval „la comtesse Voronzoff“ a „Victor Apraksine“. Ze třetí strany bylo slyšet jen hukot hlasů a smích. Maslennikov naslouchal, co se děje v salóně, a přitom poslouchal i Něchljudova.

„Přišel jsem zase kvůli té ženě,“ začal Něchljudov.

„To je ta nevinně odsouzená. Vím, vím.“

„Chtěl jsem tě požádat, aby byla přeložena jako ošetřovatelka do nemocnice. Prý to jde.“

Maslennikov sevřel rty a zamyslel se.

„Sotva,“ řekl. „Ale já se poradím a zítra bych ti zatelegrafoval.“

„Bylo mi řečeno, že tam mají mnoho pacientů a potřebují pomocné síly.“

„No ano, ano. V každém případě ti dám vědět.“

„Buď tak laskav.“

Ze salónu zahlaholil svorný, dokonce upřímný smích.

„To zase Viktor,“ prohodil Maslennikov s úsměvem. „Když je v kondici, bývá úžasně vtipný.“

„A ještě něco,“ pokračoval Něchljudov. „Ve vězení teď sedí sto třicet lidí jenom proto, že mají prošlé průkazy. Už je tam drží měsíc.“

Pověděl, proč je nechtějí pustit.

„Odkud to víš?“ otázal se Maslennikov a náhle bylo na něm znát nelibost a neklid.

„Byl jsem za jedním obžalovaným a ti lidé mě na chodbě obstoupili a prosili mě…“

„Za jakým obžalovaným?“

„Je to rolník, který byl nevinně obžalován a kterému jsem opatřil obhájce. Ale o to teď nejde. Opravdu jsou ti naprosto nevinní lidé ve vězení jen proto, že si nedali prodloužit průkazy?“

„To je věc státního zástupce,“ nevrle ho přerušil Maslennikov. „Vidíš, ty říkáš: rychlý a spravedlivý soud. Náměstek státního zástupce je povinen navštěvovat vězení a zjišťovat, zda jsou tam lidé vězněni právem. Nedělají nic. Jenom hrají karty.“

„Tedy nemůžeš nic udělat?“ řekl Něchljudov temně, vzpomínaje na advokátova slova, že gubernátor bude všechno svádět na státního zástupce.

„Ne, zařídím to. Hned se na to informuji.“

„Tím hůř pro ni. C’est une souffre-douleur,^[30]“ zazníval ze salónu hlas ženy, zřejmě naprosto lhostejné k tomu, co mluvila.

„Tím lépe, vezmu si ji taky,“ zazníval z opačné strany laškovný hlas muže a laškovný smích ženy, která mu cosi odpírala.

„Ne, ne, ani zanic,“ pravil ženský hlas.

„Nuže, udělám všecko,“ opakoval Maslennikov. „A teď půjdeme k dámám.“

„Počkej, ještě něco,“ řekl Něchljudov. Zůstal stát u dveří a nešel do salónu. „Včera prý byli vězňové podrobeni tělesnému trestu. Je (...)

(......)