Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIX

Jednou z nejběžnějších a nejrozšířenějších pověr je, že každý člověk má své určité vlastnosti, že je dobrý, zlý, chytrý, hloupý, energický, apatický atd. Avšak lidé nejsou takoví. Můžeme o člověku prohlásit, že bývá častěji hodný než zlý, častěji chytrý než hloupý, častěji energický než apatický a naopak. Ale nebude pravda, řekneme-li o jednom člověku, že je hodný nebo chytrý, kdežto o druhém, že je zlý anebo hloupý. Přitom si lidi vždy takto třídíme. A to není správné. Lidé jsou jako řeky. V každé je voda stejná a pořád je to voda, ale každá řeka je někdy úzká, bystrá, jindy široká a klidná, jednou je čistá, chladná, jindy kalná a teplá.

Stejně je tomu u lidí. Každý člověk nese v sobě zárodky všech lidských vlastností a někdy se v něm projevují ty, jindy zas ony a člověk často bývá nepodoben sám sobě, ač je to pořád on a zůstává sám sebou. U některých lidí bývají proměny zvlášť nápadné. K takovým lidem patřil i Něchljudov. Proměny se v něm dály z příčin jak fyzických, tak duševních. Taková proměna se v něm udála i nyní.

Slavnostní pocit, radostný pocit obrody, který se ho zmocnil po soudním líčení a po prvním shledání s Kaťušou, nadobro pominul a byl po onom posledním setkání vystřídán strachem, ba odporem ke Kaťuše. Něchljudov si předsevzal, že ji neopustí, že nezmění svůj úmysl oženit se s ní, bude-li si to ona přát. Ale tížilo ho to a trápilo.

Druhý den po návštěvě u Maslennikova se za ní opět vydal.

Inspektor mu povolil schůzku, ale nikoli v kanceláři ani v místnosti pro obhájce, nýbrž v hovorně. Přes svou dobrotu byl k Něchljudovovi upjatější než předtím. Rozmluvy s Maslennikovem zřejmě způsobily, že byl dán rozkaz k větší obezřetnosti před tímto návštěvníkem.

„Setkat se můžete,“ oznámil inspektor. „Ale co se týče peněz, buďte tak laskav, jak jsem vám říkal… Co se týče jejího přeřazení do nemocnice, jak psala Jeho Excelence, to bude možné a lékař taky svoluje. Jenže ona sama nechce, že prý se o to neprosí, vynášet nočníky po nějakých všivácích… Vždyť to jsou, Jasnosti, nemožní lidé,“ dodal.

Něchljudov neodpovídal a žádal o schůzku. Inspektor poslal dozorce a Něchljudov vešel za ním do prázdné hovorny.

Maslovová už tam byla a objevila se před sítí tiše a nesměle. Přistoupila blízko k Něchljudovovi, a dívajíc se jinam, řekla tiše:

„Odpusťte mi, Dmitriji Ivanoviči. Mluvila jsem předevčírem ošklivě.“

„Já vám nemám co odpouštět,“ začal Něchljudov.

„Ale přece mě radši nechte,“ dodala, hrozivě zašilhala, a jak na něho pohlédla, zase jí četl v očích napjatý a zlostný výraz.

„Proč bych vás měl nechat?“

„Ale tak.“

Pohlédla na něho zase tak zle, jak se mu zdálo.

„No, tak podívejte. Nechte mě, to myslím vážně. Nemůžu. Vůbec toho nechte.“ Rty se jí třásly a odmlčela se. „Vážně. Radši se oběsím.“

Něchljudov cítil, že v tom odmítnutí je nenávist k němu, neodpuštěná křivda, ale že tu je i něco jiného, dobrého a důležitého. To odmítnutí, opakované ve stavu zcela střízlivém, rázem zbavilo Něchljudova všech (...)

(......)