Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Nazítří Něchljudov procitl v devět hodin ráno. Mladý kancelista, jenž byl pánovi k ruce, zaslechl, že Něchljudov je vzhůru, přinesl mu boty, vyleštěné jako nikdy dřív, donesl mu studenou, křišťálovou pramenitou vodu a oznámil, že rolníci se už scházejí. Něchljudov vyskočil z lože a honem se probíral. Po včerejší lítosti, že se vzdává půdy a maří hospodářství, nebylo ani stopy. Nyní na to vzpomínal s údivem. Nyní se těšil z chystaného díla a bezděčně si na něm zakládal. Z okna byla vyhlídka na tenisové hřiště zarostlé čekankou, na němž se podle pokynu správcova shromažďovali rolníci. Žáby zvečera darmo nekuňkaly. Bylo pod mrakem. Zrána spadl za bezvětří mírný, vlahý deštík a krůpěje visely na listí, na větvích i v trávě. Oknem se linula vůně kvítí i vůně prsti, žíznící po dešti. Něchljudov při oblékání několikrát vyhlédl ven a pozoroval, jak se rolníci shromažďují na hřišti. Přicházeli jeden po druhém, smekali před sebou čepice a opřeni o hole se stavěli do kruhu. Správce, zavalitý, svalnatý, silný mladý muž v krátkém kabátě se stojatým límcem a s obrovskými knoflíky přišel Něchljudovovi říci, že už se všichni sešli, ale že počkají, jen ať si Něchljudov nejdřív vypije kávu nebo čaj, že obojí je připraveno.

„Ne, raději půjdu hned k nim,“ pravil Něchljudov a znenadání se ho zmocnila nesmělost a ostych, když si představil, že teď musí mluvit k rolníkům.

Šel jim splnit přání, na jehož splnění se neodvážili ani pomyslet, dát jim lacino půdu, to jest šel jim prokázat dobrodiní, ale přece se v něm ozývalo svědomí. Když došel ke shromážděným rolníkům, když se obnažily rusovlasé, kadeřavé, plešaté a šedivé hlavy, byl tak zmaten, že se dlouho nezmohl na slovo. Stále poprchávalo a drobné kapky zůstávaly rolníkům viset na vlasech, ve vousech i na huňatých kabátech. Vesničané se dívali na pána a čekali, co jim poví, ale byl tak zmaten, že nemohl promluvit. Trapné mlčení přerušil klidný, sebejistý německý správce, který se pokládal za znalce ruského mužika a skvěle, bezvadně mluvil rusky. Ten statný, vypasený muž stejně jako Něchljudov podivuhodně kontrastoval s hubenými svrasklými tvářemi mužiků a s jejich hubenými lopatkami, vysedlými pod kabáty.

„Tady Jeho Jasnost vám chce prokázat dobrý skutek, dát vám půdu, jenže vy si to nezasloužíte,“ řekl správce.

„Jakpak nezasloužíme, Vasiliji Karlyči, copak jsme pro tě nedělali? Byli jsme moc spokojení s nebožkou paní, dej jí pánbůh nebe, a zaplať pánbůh, mladý kníže pán na nás taky nezapomene,“ spustil nazrzlý chlap, dobře známý svou vyřídilkou.

„Dal jsem vás svolat proto, že vám chci, budete-li si přát, nechat všechnu půdu,“ vypravil ze sebe Něchljudov.

Vesničané mlčeli, snad že nerozuměli anebo nevěřili.

„A jak to myslíte: nechat půdu?“ ozval se muž středních let, v krojovém kabátě.

„Chci vám ji propachtovat, abyste jí mohli užívat za nízké pachtovné.“

„Dobrá věc,“ řekl jeden děda.

„Jenom aby to nepřišlo moc draho,“ ozval se jiný.

„Co bysme nevzali půdu!“

„My jsme zvyklí (...)

(......)