Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Když Něchljudov vyšel ze vrat, potkal na udusané pěšince, na výběhu porostlém jitrocelem a penízky, vesnické děvče ve strakatém šátku a s náušnicemi, hbitě capající na tlustých bosých nohou. Už šla zase zpátky. Rychle klátila levou rukou před sebou a pravicí si pevně tiskla na břicho černého kohouta. Kohout s rozkývaným červeným hřebínkem se tvářil docela klidně a jenom obracel oči v sloup, střídavě natahoval nebo zvedal černou nohu a chytal děvče drápy za šátek. Když se dívka blížila k pánovi, zvolnila nejdříve krok a už neutíkala, jakmile došla až k němu, zůstala stát, prudce hodila, hlavou dozadu a pak se mu uklonila, a teprve když ji minul, šla dále. Cestou dolů ke studni potkal Něchljudov ještě stařenku ve špinavé plátěné košili, nesoucí na shrbených zádech váhy s plnými, těžkými vědry. Stařena dala vědra opatrně na zem, také hodila hlavou dozadu a uklonila se mu.

Za studní začínala ves. Byl jasný parný den a už v deset hodin bylo dusno, kupily se mraky, ale zastíraly slunce jen občas. Po celé návsi se šířil ostrý, štiplavý, ale celkem příjemný pach hnoje, táhnoucí z vozů, které se vlekly po hladké uježděné cestě, a především z rozkydaných hnojišť ve dvorech, kolem jejichž otevřených vrat se Něchljudov ubíral. Vesničané kráčející do kopce za vozy, bosky a v kalhotách a v košilích od močůvky, ohlíželi se po svém velkém tlustém pánovi, jak v šedivém klobouku, svítícím v slunci hedvábnou stuhou, kráčí nahoru do vsi a jak při každém druhém kroku ťuká do země hlazenou bambusovou hůlkou s lesklým knoflíkem. Rolníci, kteří se právě vraceli z pole na kodrcavých prázdných vozech, seděli na kozlíku, smekali a v údivu sledovali prapodivného muže, jdoucího po návsi. Ženské vycházely před vrata a na zápraží, ukazovaly si ho a dívaly se za ním.

U čtvrtých vrat, kolem kterých se ubíral, musel zůstat stát, protože ze dvora vyjížděly skřípající vozy, vysoko naložené uplácaným hnojem a s rohožkou k sezení nahoře. Šestiletý klučina šel za vozem, rozechvěn v očekávání projížďky. Mladý rolník v lýčených střevících se rozkračoval zeširoka a pobízel koně před vrata. Nohaté sivé hříbě vyrazilo ze vrat, ale polekalo se Něchljudova, přitisklo se k vozu a až si potlouklo nohy o kola, jak honem dohánělo svou matku, která táhla ze vrat těžký vůz a znepokojena tiše zaržála. Dalšího koně vyváděl čilý hubený děda s vysedlými lopatkami, byl také bos, měl pruhované kalhoty a špinavou halenu.

Když se koně dostali na uježděnou cestu, posetou šedými, jako spálenými chuchvalci hnoje, vrátil se staroch k vratům a pozdravil Něchljudova.

„Pán je synovec od našich milostslečen?“

„Ano, jsem jejich synovec.“

„Pěkně vítám. To se pán na nás přijel podívat?“ začal hovorný děda.

„Ano, ano. Tak co, jak si tu žijete?“ pravil Něchljudov v rozpacích, co říci.

„Jak si žijem! Prachmizerně,“ skoro s požitkem, zpěvavě protáhl hovorný stařík.

„Pročpak to?“ zeptal se Něchljudov, vcházeje do vrat.

„Copak je tohle za živobytí? Máme se prachmizerně,“ opakoval (...)

(......)