Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Něchljudovovi bylo lépe s chlapci než mezi dospělými a dal se s nimi cestou do řeči. Maličký v růžové košili se už nesmál a mluvil stejně moudře a rozšafně jako starší hoch.

„No a kdo je tady u vás nejchudší?“ zeptal se Něchljudov.

„Kdo je chudý? Michajla je chudý, Semjon Makarov, pak taky Marfa je moc chudá.“

„Ale Anisja, ta je ještě chudší. Anisja nemá ani krávu. Chodí po žebrotě,“ řekl malý Feďka.

„Nemá krávu, ale zato jsou jenom tři, ale Marfa má na starosti čtyry krky,“ namítal starší hoch.

„Ale když tamta je vdova,“ hájil hošík v růžovém Anisju.

„Ty povídáš, že Anisja je vdova, ale Marfa je na tom stejně,“ pokračoval starší chlapec. „Stejně nemá muže.“

„A kde ho má?“ tázal se Něchljudov.

„Ten sedí v chládku,“ užil starší hoch běžného výrazu.

„Loni si v panským lese uřízl dvě břízky, a tak ho zavřeli,“ pospíšil si maličký v růžovém. „Už sedí čtvrtý měsíc a ženská chodí po žebrotě, jsou tu tři děcka a chudák babička,“ vykládal rozšafně.

„Kdepak bydlí?“ zeptal se Něchljudov.

„To je zrovna tahleta chalupa,“ řekl hošík a ukázal na domek, před nímž na pěšině, po které kráčel Něchljudov, stálo malinké bělohlavé dítě. Kymácelo se a sotva se drželo na křivých nohou, v kolenou prohnutých.

„Vasko, kam jsi zas utek, ty uličníku?“ rozkřikla se žena v šedivé košili jako poprášené popelem, vyběhla z chalupy, se zděšeným výrazem skočila před Něchljudova, popadla dítě a odnesla je do chalupy, jako by se bála, že Něchljudov jejímu malému něco udělá.

Byla to žena, jejíž muž seděl pro břízky z Něchljudovova lesa ve vězení.

„No, a co Matrjona? Je chudá?“ otázal se Něchljudov, když už se blížili k Matrjonině chaloupce.

„Kdepak! Ta prodává kořalku,“ rozhodně prohlásil hubený růžový hošík.

Když Něchljudov došel k Matrjonině chaloupce, poslal hochy pryč a vstoupil do síňky a pak do světnice. Chýše staré Matrjony měřila šest loket, takže na posteli za pecí se větší člověk nemohl ani natáhnout. Tady na té posteli, pomyslel si Něchljudov, rodila a pak stonala Kaťuša. Skoro celou světnici zabíral stav, a právě když Něchljudov vstoupil, naraziv hlavou o nízké dveře, stařena s nejstarší vnučkou na stavu něco seřizovala. Další dvě vnoučata horempádem vletěla za pánem do světnice, chytila se zárubně a zůstala stát za ním ve dveřích.

„Co si pán přeje?“ zeptala se stará nevrle, poněvadž měla špatnou náladu, že nemůže seřídit stav. Kromě toho se bála každého neznámého, jelikož prodávala pokoutně kořalku.

„Jsem zdejší statkář. Rád bych si s vámi promluvil.“

Stará chvilku mlčela a pozorně si ho prohlížela, pak najednou jako by ji vyměnil.

„Ty můj holečku, já hloupá tě nepoznala. Myslela jsem, že je to nějaký pocestný,“ začala se strojenou vlídností. „Ty náš znejmilejší…“

„Chtěl bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima,“ řekl Něchljudov a pohlédl na otevřené dveře, v kterých stály děti a za nimi hubená žena s přepadlým, ale stále se usmívajícím, nemocí pobledlým děťátkem v karkulce z klůcků.

„Co koukáte, já vám dám! (...)

(......)