Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Něchljudov ještě jednou narazil hlavou o dveře ve světnici i v síňce a vyšel ven. Chlapci, umouněný bílý i růžový, na něho čekali. Přidali se k nim ještě další. Čekalo zde i několik žen s nemluvňaty, mezi nimi i hubená žena, která opatrně chovala nedokrevné robátko v karkulce z klůcků. Dítě pořád kroutilo křečovitě zkroucenými prsty a bez ustání se podivně usmívalo celým zestárlým obličejíkem. Něchljudov věděl, že je to úsměv trpitelský. Zeptal se, kdo je ta žena.

„Anisja, co jsem ti o ní povídal,“ řekl starší hoch.

Něchljudov se obrátil k Anisje.

„Jak žiješ?“ tázal se. „Z čeho jsi živa?“

„Z čeho? Chodím po žebrotě,“ řekla Anisja a dala se do pláče.

Zestárlé dítě se rozplynulo v úsměvu a kroutilo nožkama, tenkýma jako hůlky.

Něchljudov vytáhl náprsní tašku a dal ženě deset rublů. Sotva udělal pár kroků, dohonila ho jiná žena s dítětem, pak stařena, potom zas jiné ženy. Všechny mluvily o své bídě a prosily ho o přispění. Něchljudov rozdal šedesát rublů drobných, které měl při sobě, a se srdcem plným strašného žalu se vrátil domů, totiž do správcova domku. Usměvavý správce ho přivítal sdělením, že rolníci se shromáždí večer. Něchljudov mu poděkoval, do pokoje nešel a vydal se na procházku po zahradě, kde chodil po zarostlých stezkách, zavátých bílými plátky jabloňových květů, a přemýšlel o všem, co viděl.

Zprvu bylo kolem domku ticho, ale potom uslyšel Něchljudov od správcova bytu dva rozhořčené, překřikující se ženské hlasy, do nichž se jen tu a tam ozval klidný hlas usměvavého správce. Něchljudov pozorně naslouchal.

„Já už nemůžu. Ty vůbec nemáš svědomí!“ ozýval se rozhořčený ženský hlas.

„Však se jenom zaběhla,“ říkal druhý hlas. „Povídám, dej mi ji zpátky. Co týráš dobytče i děcka! Mají snad zůstat kvůli tomu bez mlíka?“

„Zaplať, nebo si to odpracuj,“ odpovídal klidný hlas správcův.

Něchljudov odešel ze zahrady a ubíral se ke vchodu, kde stály dvě rozcuchané vesničanky, z nichž jedna byla zřejmě v nejvyšším stupni těhotenství. Na schůdcích stál správce, ruce v kapsách plátěného kabátu. Jakmile ženy zahlédly pána, ztichly a narovnávaly si svezlé šátky, kdežto správce dal ruce z kapes a hned byl samý úsměv.

Šlo o to, že rolníci, jak tvrdil správce, naschvál pouštěli telata i krávy na panskou louku. A teď byly dvě krávy z hospodářství těchto žen chyceny a přihnány do panského dvora. Správce žádal, aby ženy zaplatily po třiceti kopejkách za krávu nebo odpracovaly dva dny. Ženy však tvrdily, že za prvé se krávy jenom zatoulaly, za druhé, že peníze nemají, za třetí byly ochotny slíbit, že si pokutu odpracují, ale žádaly, aby jim správce neprodleně vydal krávy, které od rána stály bez píce na slunci a žalostně bučely.

„Kolikrát jsem vám říkal po dobrém,“ pravil úsměvný správce, otáčeje se po Něchljudovovi, jako by se dovolával jeho svědectví, „že si máte dobytek hlídat, když ženete v poledne na pastvu.“

„Jenom jsem si odskočila k malému, a ony se zaběhly.“

„Nemáš nikam chodit, když sis je vzala na (...)

(......)