Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Ze zástupu u starostova domu se ozýval hovor, ale sotvaže se Něchljudov přiblížil, hovor utichl a rolníci stejně jako v Kuzminském všichni jeden po druhém dali čepice dolů. Venkované v tomto kraji byli daleko nepohlednější než v Kuzminském. Děvčata i ženské nosily laciné náušnice, mužští chodili skoro všichni v lýčených střevících a v halenách a dlouhých kabátech vlastní výroby. Někteří byli bosi a jen v košili, jak přišli z práce.

Něchljudov si dodal odvahy a v úvodu své řeči oznámil rolníkům, že jim hodlá přenechat veškerou půdu. Mlčeli a tvářili se stále stejně.

„Protože myslím,“ říkal Něchljudov s uzarděním, „že půda nemá patřit tomu, kdo na ní nepracuje, a že každý má právo půdy užívat.“

„Jistá věc. Svatá pravda,“ ozvaly se hlasy.

Něchljudov mluvil dále, jak má být pozemkový důchod rozdělen mezi všechny, a že jim proto navrhuje, aby převzali půdu a částku, kterou si za ni sami určí, platili do společného kapitálu, který bude patřit zase jim. Ještě se ozývaly projevy uznání a souhlasu, avšak vážné tváře rolníků vážněly víc a více a oči, předtím upřené na pána, byly teď sklopeny, jako by ho nechtěly zahanbit, že jeho úskok všichni prohlédli a že nikoho neoklame.

Něchljudov mluvil dosti srozumitelně a rolníci byli chápaví. Ale nerozuměli mu ani rozumět nemohli z téhož důvodu, pro který mu tak dlouho nerozuměl správce. Byli nezvratně přesvědčeni, že každému člověku je vrozeno dbát o vlastní prospěch. O statkářích už dlouho ze zkušenosti několika pokolení věděli, že statkář dbá o vlastní prospěch na úkor rolníků. A svolává-li je statkář a navrhuje jim nějaké novoty, je to nejspíš proto, aby na ně vyzrál nějak ještě chytřeji.

„Co tedy myslíte, na kolik byste půdu zdanili?“

„Co bysme zdaňovali? To my nemůžem. Půda je vaše, tak od toho jste tu vy,“ odpovídali ze zástupu.

„Ale ne, vždyť přece budete sami užívat těch peněz na obecní potřeby.“

„Tohle my nemůžem. Obec je obec a peníze jsou peníze.“

„Chápejte,“ vložil se usměvavý správce, který přišel po Něchljudovovi a chtěl celou věc vysvětlit. „Jeho Jasnost vám postupuje půdu za peníze a ty půjdou zas do vašeho kapitálu. Připadnou obci.“

„To my moc dobře chápem,“ se sklopenýma očima pravil zlostný bezzubý stařík. „Jako když má člověk peníze v bance, jenom musíme vždycky včas platit. Nechcem to, už je nám beztak zle, a takhle přijdem docela na buben.“

„Nemá to cenu. My radši postaru,“ spustily nespokojené i drsné hlasy.

Zvlášť vášnivě začali odporovat, když se Něchljudov zmínil, že sepíše smlouvu, kterou podepíše a kterou musí podepsat i oni.

„Co se budem podepisovat? Budem dělat, jako jsme dělali dosavad. Ale na co tohle? Na to jsme hloupí.“

„Nechcem, je to taková divná věc. Jen ať zůstane, jak bylo. Jen s tím osevem by nám to měli prominout,“ ozvaly se hlasy.

Prominout znamenalo, že až dosud museli rolníci na pozemcích propachtovaných za polovinu úrody sít ze svého, kdežto oni žádali, aby jim osivo dávali ze statku.

„Vy tedy odmítáte? Nechcete (...)

(......)