Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Když se Něchljudov vrátil domů, našel v kanceláři, kterou mu upravili na ložnici, vysoko nastlanou postel s duchnami, s dvěma polštáři a s vínově červenou tuhou hedvábnou pokrývkou pro dva, prošívanou jemným vzorkem, nejspíš z výbavy paní správcové. Správce Něchljudovovi nabídl zbytky od oběda, ale Něchljudov odmítl a správce se ještě omluvil za nevalné pohoštění i zařízení a pak zmizel, zanechav Něchljudova o samotě.

Zamítavá odpověď rolníků Něchljudova nijak nezarazila. Naopak, přestože v Kuzminském na jeho návrh přistoupili a ustavičně mu děkovali, kdežto zde mu dali najevo nedůvěru, ba nevraživost, přece byl klidný a veselý. V kanceláři bylo dusno a plno špíny. Něchljudov vyšel ven a chtěl jít do zahrady, ale vzpomněl si na onu noc, na okno čeledníku, na schůdky u zadního vchodu – a už by nerad chodil místy, která byla znesvěcena zločinnými vzpomínkami. Usedl opět na schůdky, vdechoval prudkou vůni mladého březového listí, vznášející se v teplém vzduchu, dlouho se díval na zšeřelou zahradu a poslouchal, jak klape mlýn, jak tlučou slavíci a ještě nějaký jiný pták zpívá v křoví zrovna u schůdků. U správců zhasli, na východě nad kůlnou vzplanula zář vycházejícího měsíce, blýskalo se na časy a stále a stále jasnější světlo ozařovalo zarostlou kvetoucí zahradu i chátrající dům, v dálce zahřmělo a třetinu oblohy zatáhlo černé mračno. Slavíci a ostatní ptáci ztichli. Do hukotu vody ve mlýně se ozvalo kejhání hus a potom spustili ve vsi i ve správcově dvoře časní kohouti, jak už to dělávají za horkých nocí před bouřkou. Máme pořekadlo, že předčasný kohoutí zpěv znamená veselou noc. Pro Něchljudova byla ta noc víc než veselá. Pro něho to byla noc plná radosti a štěstí. Obraznost křísila dojmy z toho šťastného léta, které zde strávil jako nezkažený jinoch, a bylo mu nyní stejně jako tenkrát i za všech nejhezčích chvil jeho života. Nebyla to pouhá vzpomínka, byl vskutku zase takový jako tenkrát, kdy se jako čtrnáctiletý hoch modlil k Bohu, aby mu zjevil pravdu, kdy jako malé dítě plakal matce na klíně, když se s ní loučil a sliboval jí, že bude vždy hodný a nikdy ji nezarmoutí. Cítil, že je zase takový, jaký byl, když si s Nikoleňkou Irtěňovem slibovali, že se vždy budou navzájem posilovat v poctivém životě a přičiní se, aby všichni lidé byli šťastni.

Vzpomněl si nyní, jak se ho v Kuzminském zmocnilo pokušení, jak mu bylo najednou líto domu i lesa, hospodářství a půdy, a nyní se tázal sám sebe, zda ještě lituje. A bylo mu až divné, že mohl litovat. Vzpomněl si na vše, co dnes viděl: na ženu s dětmi, které zavřeli muže za pych v jeho, Něchljudovském lese, i na tu hroznou Matrjonu, jež se domnívala nebo alespoň tvrdila, že ženy z jejích vrstev mají být milenkami pánů. Vzpomněl si na její vztah k dětem, na způsob, jak jsou odváženy do nalezince, vzpomněl si na to nešťastné usměvavé dítě v karkulce, jež umíralo podvýživou. Vzpomněl si na těhotnou slabou ženu, která musela být donucena, aby na něho pracovala za to, že zmořena dřinou (...)

(......)