Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Něchljudov usnul až k ránu, a proto se druhý den vzbudil pozdě.

V poledne přišlo na správcovo pozvání osm zvolených rolníků do jabloňového sadu, kde měl správce stolek a lavičky na kůlech vražených do země. Dalo jim dost práce, než rolníky přemluvili, aby si nasadili čepice a sedli si. Zvlášť urputně, podle předpisu jako o vojenském pohřbu, držel před sebou čepici bývalý voják. Dnes měl čisté onuce a lýčené střevíce. Když si konečně jeden z nich, rozložitý, ctihodný kmet s prokvetlým kučeravým vousem jako Michelangelův Mojžíš, a s hustými, vlnitými šedivými vlasy nad osmahlým, vysokým hnědým čelem, nasadil velkou čepici, přitáhl si nový, podomácku vyrobený kabát, došoural se k lavici a posadil se, následovali ostatní jeho příkladu.

Jakmile se všichni usadili, sedl si Něchljudov proti nim, opřel se loktem o stůl, sklonil se nad papírem, kde měl náčrt plánu, a začal s výkladem.

Snad proto, že rolníků bylo méně, či proto, že nebyl zaujat sám sebou, nýbrž důležitým jednáním, nepřišel Něchljudov tentokrát do rozpaků. Bezděčně se obracel hlavně k rozložitému kmetu s bílým kučeravým vousem, od něhož čekal souhlas či námitky. Jenže představa, kterou si o něm Něchljudov vytvořil, byla mylná. Velebný kmet sice uznale přikyvoval svou krásnou patriarchální hlavou anebo jí zamračen vrtěl, kdykoli druzí odporovali, ale zřejmě jen s velkými obtížemi chápal, co Něchljudov říká, a to teprve potom, když mu to ve své řeči opakovali ostatní rolníci. Daleko lépe rozuměl Něchljudovovi stařeček, sedící vedle patriarchálního kmeta. Byl to malý, na jedno oko slepý, téměř bezvousý dědeček v záplatovaném nankinovém kabátě a ve starých sešmaťhaných vysokých botách, kamnář, jak se Něchljudov posléze dověděl. Tento muž rychle kroutil obočím, jak napínal pozornost, a ihned opakoval svými slovy, co říkal Něchljudov. Stejně bystře chápal menší rozložitý děda s bílým vousem a chytrýma jiskrnýma očima, jenž si nedal ujít žádnou příležitost, aby si nepřisadil žertovnou, ironickou poznámku na účet Něchljudova, a patrně se tím blýskal. I od staré vojny se dalo očekávat, že by mohl chápat, oč jde, kdyby nebyl býval zpitomělý vojančinou a nemátl se v navyklé, nesmyslné vojácké mluvě. Ze všech nejvážněji se k projednávané věci stavěl velký muž s malou bradkou a s dlouhým nosem. Hovořil sytým hlubokým hlasem. Měl čisté venkovské šaty a nové lýčené střevíce. Tento muž vše chápal a mluvil jen tenkrát, když bylo třeba. Ostatní dva starci, onen bezzubý, jenž včera na schůzi křiklavě a rozhodně odmítal všechny Něchljudovovy návrhy, a druhý, velký, bělovlasý kulhavý stařec dobráckého obličeje, hubené nohy v nízkých střevících pevně omotané bílými onucemi, oba téměř po celou dobu mlčeli, třebaže pozorně poslouchali.

Něchljudov nejprve vyložil svůj názor na pozemkové vlastnictví.

„Domnívám se,“ řekl, „že půda se nemá ani prodávat, ani kupovat, protože když se smí prodávat, pak ji ti, kdo mají peníze, všechnu skoupí a budou chtít po těch, kdo pozemky nemají, za právo (...)

(......)