Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Předseda přijel k soudu brzo. Byl to velký tělnatý muž s dlouhými prošedivělými licousy. Byl ženatý, žil však velmi prostopášně, stejně jako jeho žena. Navzájem si nepřekáželi. Dnes ráno dostal psaníčko od švýcarské vychovatelky, která u nich v létě bydlela a nyní cestovala z jihu do Petrohradu. Psala, že ho bude mezi třetí a šestou hodinou očekávat v hotelu Itálie. Proto by dnešní zasedání rád zahájil a skončil dřív, aby stačil do šesti navštívit rusovlásku Kláru, s kterou loni na letním bytě navázal milostný poměr.

Vstoupil do pracovny, zavřel dveře na zástrčku, vyňal ze skříně na akta z dolní přihrádky dvě činky a udělal dvacet cviků nahoru, kupředu, stranou a dolů, načež třikrát zlehka podřepl s činkami zvednutými nad hlavou.

Nic tak člověka neudržuje jako sprchy a tělocvik, pomyslel si a ohmatal si levou rukou se zlatým prstenem na prsteníku napjatý biceps pravice. Zbývalo mu ještě udělat moulinet (před dlouhým sezením u soudu vždy prováděl tyto dva cviky), když vtom někdo zalomcoval dveřmi. Předseda rychle uložil činky na místo a šel otevřít.

„Promiňte,“ řekl.

Vstoupil přísedící ve zlatých brejlích, menší muž s vytaženými rameny a zachmuřeným obličejem.

„Matvej Nikitič tu zase není,“ pravil s nevolí.

„Ještě ne,“ ozval se předseda, oblékaje si uniformu. „Věčně chodí pozdě.“

„Že se nestydí, to nechápu,“ řekl přísedící, rozzlobeně usedl a vytáhl si cigarety.

Tento přísedící, muž velmi přesný, měl dnešního rána nepříjemný výstup s manželkou, poněvadž utratila před určenou lhůtou peníze, které dostala na měsíc. Prosila, aby jí dal napřed, on však prohlásil, že neustoupí. Byla z toho scéna. Žena mu řekla, že když je to takové, nebude žádný oběd, ať prý si nemyslí, že doma něco dostane. S tím odjel v obavě, že manželka splní svou pohrůžku, protože od ní se mohl nadít všeho. Pak má člověk vést správný, mravný život, přemýšlel, hledě na zářícího, zdravého, veselého a dobráckého předsedu, jak zeširoka roztahuje lokty a hladí si hezkýma bílýma rukama husté a dlouhé šedivějící licousy po obou stranách vyšívaného límce. Ten je vždycky spokojený a veselý, kdežto on je samé trápení.

Vstoupil tajemník a přinesl nějaký spis.

„Děkuji mnohokrát,“ řekl předseda a zapálil si. „Co dáme nejdřív na pořad?“

„Snad to travičství,“ naoko lhostejně odpověděl tajemník.

„Tak dobře, když travičství, tedy travičství,“ prohodil předseda. Uvědomil si, že je to případ, který může ukončit do čtyř hodin a pak odjet. „A Matvej Nikitič tu není?“

„Ještě ne.“

„A Breve je tady?“

„Je,“ odvětil tajemník.

„Tedy mu řekněte, jestli ho uvidíte, že začneme s travičstvím.“

Breve byl náměstek státního zástupce a při tomto líčení měl být žalobcem.

Sotva vyšel tajemník na chodbu, potkal Breveho. Náměstek s rameny vysoko vytaženými, uniformou rozepjatou a s aktovkou pod paží mával volnou rukou tak, že měl dlaň kolmo ke směru chůze; šel rychle, po chodbě málem běžel, podpatky mu jen cvakaly.

„Michail Petrovič se dává ptát, zda jste (...)

(......)