Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII

K věznici bylo daleko a už se připozdilo, proto si Něchljudov vzal drožku. V jedné ulici se drožkář, muž středních let, rozumného, dobromyslného obličeje, otočil k Něchljudovovi a upozornil ho na obrovský rozestavěný dům.

„To je barák. Jak stodola!“ řekl, jako by byl původcem stavby a byl na ni hrdý.

Rozestavěný dům byl vskutku obrovský a stavěli ho v jakémsi složitém, nezvyklém slohu. Bytelné lešení z velkých sosnových klád, spojené železnými svorami, obklopovalo rostoucí stavbu a oddělovalo ji od ulice prkennou ohradou. Zedníci postříkaní vápnem se hemžili na lešení jako mravenci. Jedni zdili, jiní přitesávali kámen, další nosili nůše a škopíky, nahoru s nákladem a dolů prázdné.

Tlustý, skvostně oblečený pán, nejspíš architekt, stál u lešení, ukazoval nahoru a cosi říkal vladimirskému polírovi, který uctivě poslouchal. Kolem architekta a políra vyjížděly prázdné a vjížděly plné vozy.

A jak jsou všichni přesvědčeni – ti, kdo pracují, i ti, kdo je nutí do práce –, že je všechno v pořádku. Že zatímco se doma jejich samodruhé ženy dřou do úmoru a jejich děti v karkulkách hrabou nožkama a stařecky se usmívají před brzkou smrtí hladem, musí oni stavět ten hloupý, zbytečný palác pro nějakého hloupého, zbytečného člověka, jednoho z těch, kdo je ožebračují a okrádají, myslel si Něchljudov při pohledu na dům.

„Ano, je to hloupý dům,“ vyslovil svou myšlenku nahlas.

„Proč hloupý?“ odporoval drožkář dotčeně. „Zaplať pánbůh, že lidi mají práci, tak není hloupý.“

„Ale vždyť ta práce není k ničemu.“

„Asi k něčemu bude, když se to staví,“ namítl drožkář. „Lidi aspoň mají chleba.“

Něchljudov umlkl tím spíš, že pro rachot kol se dalo těžko mluvit. Poblíž věznice zahnul drožkář z dlažby na silnici, takže se mluvit dalo, a znova se obrátil k Něchljudovovi.

„To se vám teď do města hrne lidí! Pytel se s nima roztrh!“ Otočil se na kozlíku a ukázal Něchljudovovi na partu venkovských dělníků s pilami, sekyrami, kožíšky a ranci na (...)

(......)