Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Se srdcem trnoucím a s hrůzou z pomyšlení, v jakém stavu teď najde Maslovovou, i z tajemství, jímž pro něho byla ona i společenství lidí ve věznici, zazvonil Něchljudov u hlavního vchodu, a když přišel dozorce, zeptal se ho na Maslovovou. Dozorce se šel přeptat a sdělil, že Maslovová je v nemocnici. Něchljudov se vydal do nemocnice. Dobromyslný dědeček, nemocniční hlídač, ho ihned pustil, a když slyšel, koho Něchljudov hledá, poslal ho na dětské oddělení.

Mladý lékař, prosáklý karbolovou kyselinou, přišel na chodbu k Něchljudovovi a přísně se ho otázal, co si přeje. Tento lékař všemožně nadržoval trestancům, a proto měl ustavičně nemilé srážky s představenstvem věznice i s vrchním lékařem. V obavě, aby od něho Něchljudov nežádal něco nedovoleného, a také proto, že chtěl ukázat, že pro nikoho nedělá žádné výjimky, tvářil se zlostně.

„Tady nejsou ženy. To je dětské oddělení,“ řekl.

„Vím, ale je tu služka, která sem byla přeřazena z věznice.“

„Ano, máme tu dvě. Co si tedy přejete?“

„Jedna z nich, Maslovová, je moje známá,“ řekl Něchljudov, „a rád bych s ní mluvil. Jedu do Petrohradu podat zmateční stížnost v její věci. A chtěl jsem jí odevzdat tohle. Je to jenom fotografie.“ Něchljudov vyňal z kapsy obálku.

„Prosím, to můžete,“ obměkčil se doktor, obrátil se k stařence v bílém šátku a řekl jí, aby zavolala služku, trestankyni Maslovovou. „Nechcete se posadit? Že byste aspoň šel do čekárny?“

„Děkuji vám,“ řekl Něchljudov. Využil příznivé změny v doktorově chování a zeptal se, jak jsou s Maslovovou v nemocnici spokojeni.

„Jde to, pracuje docela slušně, uvážíme-li, v jakém žila prostředí,“ pravil lékař. „Ostatně už je tady.“

Z jedněch dveří vyšla stará ošetřovatelka a za ní Maslovová. Měla přes pruhované šaty bílou zástěru a na hlavě šátek, zakrývající vlasy. Jakmile spatřila Něchljudova, zapálila se, zůstala jako v rozpacích stát, pak se zamračila, sklopila oči a rychlým krokem zamířila přes běhoun na chodbě k němu. Když došla k Něchljudovovi, zprvu mu nechtěla podat ruku, pak mu ji podala a začervenala se ještě víc. Něchljudov se s ní nesetkal od oné rozmluvy, kdy se omlouvala za svou prchlivost, a nyní očekával, že bude zase taková jako tehdy. Ale byla teď naprosto jiná, ve výrazu tváře měla cosi nového, jakousi zdrženlivost, ostych a Něchljudovovi se zdálo, že je zde i zaujatost. Řekl jí totéž, co říkal doktorovi, že jede do Petrohradu, a dal jí obálku s fotografií, kterou přivezl z Panova.

„Tohle jsem našel v Panově, je to stará fotografie, snad vás potěší. Vezměte si ji.“

Maslovová povytáhla černé obočí, udiveně na něho pohlédla šilhavýma očima, jako by se tázala, k čemu to, mlčky si vzala obálku a strčila si ji za zástěru.

„Mluvil jsem s vaší tetou,“ pravil Něchljudov.

„Ano?“ ozvala se lhostejně.

„Daří se vám tu dobře?“ ptal se.

„Docela dobře.“

„Není ta práce těžká?“

„Ani ne. Ještě jsem si nezvykla.“

„Jsem velmi rád, že jste tady. Přece je to lepší než tam.“

„Kde tam?“ řekla a tvář jí (...)

(......)