Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII

U hraběnky Katěriny Ivanovny se obědvalo o půl osmé a oběd se podával novým způsobem, jaký Něchljudov dosud neviděl. Lokajové dali jídlo na stůl a ihned odešli, takže si stolovníci brali jídlo sami. Muži dbali, aby se dámy neunavovaly zbytečnými pohyby, a jakožto silné pohlaví statečně nesli veškerou tíhu spojenou s nakládáním pokrmů dámám i sobě a s naléváním nápojů. Když byl jeden chod sněden, stiskla hraběnka ve stole knoflík elektrického zvonku, lokajové nehlučně vstoupili, rychle sklízeli, vyměnili příbory a donesli další chod. Oběd byl vybraný stejně jako vína. Ve velké světlé kuchyni se činil francouzský šéfkuchař a dva pomocníci v bílém. Ke stolu bylo šest osob. Hrabě a hraběnka, jejich syn (zasmušilý gardový důstojník, dávající lokty na stůl), Něchljudov, francouzská společnice a hraběcí vrchní správce, který přijel z venkova.

I zde se hovořilo o souboji. Přetřásalo se, co tomu řekl panovník. Bylo známo, že panovník velice lituje matku, a tak ji všichni litovali. Ale ježto bylo známo, že panovník sice cítí s matkou, avšak nechce být přísný k vrahovi, který hájil čest uniformy, byli všichni shovívaví k vrahovi, který hájil čest uniformy. Jen hraběnka ve své lehkovážné svobodomyslnosti vraha odsoudila.

„Ještě se budou opíjet a vraždit slušné mladé muže! To bych neodpouštěla ani zanic,“ prohlásila.

„Nechápu,“ řekl hrabě.

„Vím, že nikdy nechápeš, co říkám,“ spustila hraběnka, obracejíc se k Něchljudovovi. „Všichni chápou, jen muž ne. Říkám, že je mi líto matky a že nechci, aby někdo zabil a ještě aby tím získal.“

Syn, který až dosud mlčel, se vraha zastal, obořil se na matku a dosti drsně jí dokazoval, že důstojník nemohl jednat jinak, nebo by ho důstojnickým soudem vyloučili z pluku. Něchljudov do rozmluvy nezasáhl, jen poslouchal a jako bývalý důstojník chápal důvody Čarského mladšího, i když je neuznával, ale přitom s tím důstojníkem, který zabil člověka, bezděčně srovnával hezkého mladého trestance, jehož viděl ve vězení a jenž byl odsouzen do káznice pro vraždu ve rvačce. Oba se stali vrahy v opilství. Venkovan zabil v okamžitém rozčilení a byl odloučen od ženy, od rodiny a příbuzných, spoután okovy a jde s hlavou vyholenou na Sibiř, kdežto ten druhý sedí v pěkném pokoji na strážnici, pojídá dobrý oběd, popíjí dobré víno, čte si a dnes nebo zítra bude propuštěn a bude žít jako předtím, jen bude mnohem zajímavější než dřív.

Něchljudov řekl, co si myslel. Hraběnka Katěrina Ivanovna dala zpočátku synovci za pravdu, ale pak se odmlčela. Něchljudov stejně jako všichni cítil, že se tím vyprávěním dopustil téměř neslušnosti.

Večer brzo po obědě se ve velkém sále, kde byly jako na nějaké přednášce dány do řad židle s vysokými vyřezávanými lenochy a před stolem křeslo a stoleček s karafou vody pro kazatele, začali scházet na shromáždění, na němž měl (...)

(......)