Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXII

„To je hrozné,“ řekl Něchljudov, když vyšli do čekárny a advokát si rovnal aktovku. „V té nejjasnější věci se chytnou formalit a zamítnou ji. Hrozné!“

„Všecko se zkazilo u soudu,“ pravil advokát.

„A Selenin taky hlasoval pro zamítnutí. To je hrozné, hrozné!“ opakoval Něchljudov. „Co teď budeme dělat?“

„Podáme žádost k Jeho Veličenstvu. Podejte ji osobně, dokud jste tady. Sepíšu vám ji.“

Maličký Volf, stejnokroj samou hvězdu, vstoupil v té chvíli do čekárny a šel k Něchljudovovi.

„Co se dá dělat, Jasnosti. Nebylo dostatečných důvodů,“ řekl se zavřenýma očima, pokrčil rameny a šel po svých.

Hned po Volfovi přišel i Selenin, neboť se od senátorů dověděl, že jeho bývalý přítel Něchljudov je zde.

„Toho bych se byl nenadál, že se tu s tebou setkám,“ řekl, když přistoupil k Něchljudovovi, ale usmíval se jen rty, kdežto jeho oči zůstaly smutné. „Ani jsem netušil, že jsi v Petrohradě.“

„A já jsem zas netušil, že jsi prezident…“

„Náměstek,“ opravil ho Selenin. „A kde se tu vlastně bereš?“ otázal se a smutně a ponuře se díval na přítele. „Věděl jsem, že jsi v Petrohradě. Ale jak ses octl tady?“

„Protože jsem doufal, že tu najdu spravedlnost a zachráním nevinně odsouzenou ženu.“

„Jakou ženu?“

„Ten případ, o kterém jste právě rozhodli.“

„Á, případ Maslovové,“ vzpomněl si Selenin. „Zcela bezpodstatná stížnost.“

„Nejde o stížnost, ale o ženu, která je nevinna, a přitom má být potrestána.“

Selenin vzdychl.

„Snad, ale…“

„Ne snad, ale určitě.“

„Odkud to víš?“

„Protože jsem byl porotcem. Vím, v čem jsme udělali chybu.“

Selenin se zamyslel.

„Tos měl hlásit hned tenkrát,“ řekl.

„Hlásil jsem to.“

„Mělo se to zaprotokolovat. Kdyby to bylo ve stížnosti…“ Selenin, věčně zaměstnaný, zřídka chodil do společnosti a o Něchljudovově milostném příběhu zřejmě neslyšel. Když to Něchljudov zpozoroval, usoudil, že mu o svém vztahu k Maslovové ani nemusí nic říkat.

„Ano, ale vždyť i teď bylo jasné, že ten rozsudek je nehorázný.“

„Senát nemá právo prohlásit něco takového. Kdyby si senát dovoloval rušit soudní rozsudky podle vlastního názoru o spravedlivosti těchto rozsudků, nemluvě ani o tom, že by senát ztratil jakýkoli opěrný bod a spíše by se octl v nebezpečí, že spravedlnost poruší, než jí učiní zadost,“ řekl Selenin, vzpomínaje na projednávanou věc, „nemluvě ani o tom, pozbyly by výroky porotců jakéhokoli významu.“

„Vím (...)

(......)