Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV

Když se Něchljudov druhý den ráno vzbudil, měl v první chvíli pocit, že včera provedl nějakou hanebnost.

Vzpomínal. Žádnou hanebnost neprovedl, špatnosti se nedopustil, ale měl myšlenky, ošklivé myšlenky, že všecky jeho nynější úmysly oženit se s Kaťušou a postoupit půdu rolníkům, vše to jsou jen neuskutečnitelné sny, že v té zkoušce neobstojí, že je to všechno umělé, nepřirozené a že musí žít, jak žil.

Špatnosti se nedopustil, ale bylo tu něco daleko horšího než ošklivý čin, byly tu myšlenky, z nichž vzcházejí všecky ošklivé činy. Ošklivý čin nemusíme opakovat a můžeme ho litovat, ale ošklivé myšlenky plodí všecky ošklivé činy.

Ošklivý čin jenom dláždí cestu k ošklivým činům. Ale ošklivé myšlenky nás nezadržitelně vláčejí po té cestě.

Něchljudov si v duchu zopakoval včerejší myšlenky a podivil se, jak jim mohl, byť na okamžik, uvěřit. Ať byl zamýšlený skutek sebenovější a sebetěžší, věděl, že je to dnes pro něho jediný možný život, ať byl návrat k dřívějšku sebesnazší a navyklejší, věděl, že je to smrt. Včerejší pokušení se mu dnes jevilo tak, jako bývá člověku, když se rozespí a rád by se ještě aspoň chvíli provaloval a pohověl si v posteli, třebaže ví, že musí vstávat, že ho čeká důležitá a radostná práce.

Ten poslední den v Petrohradě jel zrána k Šustovové na Vasiljevský ostrov.

Šustovová bydlela v prvním patře. Něchljudov se zeptal domovníka a vchodem pro služebnictvo přišel po rovném a příkrém schodišti rovnou do přetopené kuchyně prosycené výpary z jídel. U plotny stála starší žena s vykasanými rukávy, v zástěře a v brejlích a cosi míchala v kastrolu, ze kterého se kouřilo.

„Koho hledáte?“ otázala se přísně, hledíc přes brejle na příchozího.

Sotva se Něchljudov představil, žena se najednou zatvářila polekaně i radostně.

„Ach Vaše Jasnosti!“ zvolala, utírajíc si ruce do zástěry. „Ale pročpak jdete zadním vchodem? Náš milý dobrodinče! Jsem její matka. Vždyť by děvče málem zničili. Jste náš zachránce,“ říkala, chytila Něchljudova za ruku a chtěla mu ji políbit. „Byla jsem včera u vás. Sestra mě moc prosila. Je zrovna u nás. Račte sem, sem za mnou.“ Matka Šustovová vedla Něchljudova úzkými dveřmi a přes tmavou chodbičku a cestou si neustále rovnala podkasané šaty a přihlazovala vlasy. „Moje sestra je Kornilovová, jistě jste o ní slyšel,“ dodala šeptem a zůstala stát u dveří. „Byla zapletena do politických procesů. Je to náramně chytrá žena.“

Stará Šustovová otevřela dveře z chodby a zavedla Něchljudova do malého pokojíku, kde seděla na pohovce u stolu menší silná dívka v pruhované kartounové blůzce. Vlnité plavé vlasy jí lemovaly kulatý, velice bledý obličej, podobný obličeji matčinu. Proti ní seděl zkroucen v křesle mladý muž s černým knírkem a bradkou, a v ruské košili s vyšívaným límcem. Oba byli zřejmě tak zabráni do rozhovoru, že se ohlédli, teprve když Něchljudov vstoupil.

„Lído, Jeho Jasnost kníže Něchljudov…“

Bledá dívka nervózně vyskočila, sčesala si za ucho vyklouzlou kadeř a polekaně (...)

(......)