Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Něchljudova ještě zdržela v Petrohradě záležitost sektářů, jejichž žádost k carovi hodlal podat prostřednictvím bývalého kamaráda z vojny křídelního pobočníka Bogatyrjova. Přijel k němu po ránu a ještě ho stihl doma u snídaně, i když už na odchodu. Bogatyrjov byl menší sporý muž, nadaný vzácnou fyzickou silou (ohýbal podkovy), hodný, poctivý, přímý, až liberální člověk. Přes tyto vlastnosti měl přístup ke dvoru, miloval cara i jeho rodinu a nějakým pozoruhodným způsobem dovedl žít ve vyšších kruzích a přitom na nich vidět jen dobré stránky a neúčastnit se žádné špatnosti a nepoctivosti. Nikdy neodsuzoval ani lidi, ani učiněná opatření, ale buď mlčel, nebo mluvil směle a hlasitě, téměř vykřikoval, co chtěl říci, a přitom se často smál stejně hlasitě. Ale nebyla to od něho politika. Měl už takovou povahu.

„To je báječné, žes přišel. Nechceš posnídat? Sedni si. Ten biftek je výborný. Vždycky vycházím z podstaty a končím podstatou. Chachachá! Aspoň si dej víno!“ křičel a ukázal na láhev s červeným vínem. „Myslel jsem na tebe. Žádost podám. Odevzdám ji do vlastních rukou, jistě. Jenže mě napadlo, jestli by ses neměl předtím stavit u Toporova.“

Při zmínce o Toporovovi se Něchljudov zakabonil.

„On o tom rozhoduje. Stejně se dotážou jeho. A možná že ti rovnou vyhoví.“

„Když mi to radíš, tak se za ním rozjedu.“

„Výborně. A co, jak na tebe působí Pitěr?“ rozkřikl se Bogatyrjov. „Povídej!“

„Připadám si tu jako v hypnóze,“ řekl Něchljudov.

„V hypnóze?“ opáčil Bogatyrjov a hlasitě se rozesmál. „No, jak myslíš.“ Otřel si ubrouskem kníry. „Tak tam pojedeš, viď? Jestli nic neudělá, nech to na mně, odevzdám to hned zítra,“ vykřikl, vstal od stolu, rozmáchle se požehnal křížem, patrně stejně podvědomě, jako si utřel ústa, a připínal si šavli. „Ale teď se s tebou musím rozloučit. Musím už jet.“

„Půjdeme společně,“ řekl Něchljudov, potěšen stiskl Bogatyrjovovi silnou, širokou ruku a před domem se s ním rozloučil. Měl z něho jako vždy příjemný dojem něčeho zdravého, pudového, svěžího.

Ačkoli si od své cesty nic nesliboval, přesto jel na Bogatyrjovovu radu k Toporovovi, na němž záležel případ sektářů.

Toporov zastával úřad, svým určením obsahující vnitřní rozpor, který mohl nevidět jen člověk tupý a prostý mravního citu. Toporov obě ty záporné vlastnosti měl. Rozpor, vězící v jeho hodnosti, záležel v tom, že úřad měl podporovat a hájit vnějšími prostředky, ani násilí nevyjímaje, onu církev, která podle vlastní definice byla založena samým Bohem a kterou nemohou otřást ani brány pekelné, ani jakékoli snahy lidské. A to neotřesné božské zřízení mělo být podporováno a hájeno oním zřízením lidským, v jehož čele stál Toporov se svými úředníky. Toporov ten rozpor neviděl anebo ho vidět nechtěl, a proto se velice vážně staral, aby nějaký katolický kněz, pastor či sektář nerozbil církev, kterou nemohou přemoci brány pekelné. Jako všichni lidé postrádající základního náboženského cítění, vědomí lidské rovnosti a bratrství byl Toporov (...)

(......)