Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

Předseda si prohlédl spisy, položil několik otázek soudnímu vykonavateli a tajemníkovi, a když dostal kladné odpovědi, dal přivést obžalované. Dveře za přepážkou se ihned otevřely a vešli dva četníci v čepicích a s vytasenými šavlemi a za nimi obžalovaní, ryšavý pihovatý muž a dvě ženy. Muž měl na sobě trestanecký plášť, příliš volný a dlouhý. Jak vcházel do soudní síně, měl ruce pevně připažené a odtahoval palce, kterými si přidržoval padající, příliš dlouhé rukávy. Na soudce a obecenstvo ani nepohlédl, jen se pozorně díval na lavici, kterou obcházel. Když ji obešel, opatrně usedl z kraje, aby ženy měly dost místa, upřel oči na předsedu a pohyboval svaly ve tvářích, jako by cosi šeptal. Po něm vešla starší žena rovněž v trestaneckém plášti. Na hlavě měla trestanecký šátek, obličej měla popelavě bílý, bez řas a bez obočí, oči zarudlé. Vypadala zcela klidně. Když šla na své místo, zachytila za něco pláštěm, pečlivě, pomalu jej vyprostila a sedla si.

Třetí obžalovaná byla Maslovová.

Sotva vstoupila, zraky všech mužů v síni se obrátily k ní a dlouho se nemohly odpoutat od její tváře s jiskrnýma očima černýma jako trnky a od klenutých ňader, vystupujících pod pláštěm. Ani četník, kterého míjela, z ní nespustil oka, dokud šla a sedala si; když usedla, rychle se odvrátil, jako by si uvědomil své provinění, ošil se a neklidně ulpěl zrakem na okně přímo před sebou.

Předseda vyčkal, dokud obžalovaní nezaujali svá místa, a jakmile se Maslovová posadila, otočil se k tajemníkovi.

Nastala obvyklá procedura: výčet svědků, rozprava o nepřítomných, uložení pokuty, usnesení o těch, co se nedostavili, a doplnění poroty o náhradníky. Potom předseda složil lístky, vložil je do skleněné misky, trochu si vykasal prošívané rukávy uniformy, až se mu obnažily chlupaté ruce, a pak pohyby kouzelníka začal vytahovat lístky jeden po druhém, rozbaloval je a četl. Potom si stáhl rukávy a vyzval kněze, aby vzal porotce do přísahy.

Stařičký kněz s odulým, žlutě bledým obličejem, v hnědé kutně, se zlatým křížem na prsou a ještě nějakým malým řádem připevněným po straně, sotva vlekoucí pod kutnou oteklé nohy, přistoupil ke stolečku pod svatým obrazem.

Porotci vstali a šli v houfu ke stolku.

„Prosím,“ pravil kněz. Ohmatával si kyprou rukou kříž na prsou a čekal, až všichni porotci přijdou blíž.

Ten stařec byl knězem šestačtyřicet let a chystal se oslavit za tři roky jubileum stejně, jako je přednedávnem slavil arcikněz hlavního chrámu. U okresního soudu sloužil od té doby, co byl soud zpřístupněn veřejnosti, a byl velice hrdý na to, že vzal do přísahy desetitisíce lidí a přes svůj pokročilý věk dosud pracuje pro blaho církve, vlasti a rodiny, jíž zanechá kromě domu kapitál nejméně třicet tisíc v cenných papírech. Ale že jeho práce u soudu, záležející v tom, aby bral lidi do přísahy nad evangeliem, jež přísahu výslovně zapovídá, je práce nepěkná, to mu nikdy nepřišlo na mysl, a nejenže si z toho nedělal těžkou hlavu, ale měl rád to všední (...)

(......)