Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII

Když se Něchljudov vrátil domů a našel na stole dopis od sestry, ihned se k ní vydal. Bylo to večer. Ignatij Nikiforovič odpočíval v druhém pokoji a Natalja Ivanovna přivítala bratra sama. Měla přiléhavé hedvábné černé šaty, na živůtku červenou stuhu a černé vlasy načechrané a učesané podle módy. Zřejmě se pečlivě dělala mladší kvůli muži, který byl stejně starý. Jakmile uviděla bratra, vyskočila z pohovky a rychle, až jí hedvábná sukně šustila, mu vykročila v ústrety. Políbili se a úsměvně se na sebe podívali. Došlo k tajemné, nevyslovitelné, významné výměně pohledů, v níž vše bylo pravda, a pak už nastala výměna slov, v které už té pravdy tolik nebylo. Nesetkali se od matčiny smrti.

„Spravila ses a omládla jsi,“ řekl.

Radostně sešpulila rty.

„Ale ty jsi zhubl.“

„Co Ignatij Nikiforovič?“

„Odpočívá. Celou noc nespal.“

Měli si toho hodně říci, ale slova nic neřekla, jen pohledy pravily, že co by mělo být řečeno, vysloveno nebylo.

„Byla jsem u tebe.“

„Ano, vím. Odstěhoval jsem se z domova. Je to tam na mne moc velké, připadal jsem si opuštěný a bylo mi smutno. Nic z toho nepotřebuju, tak si to všecko vezmi, totiž nábytek a všecky věci.“

„Ano, už mi říkala Agrafena Petrovna. Byla jsem tam. Moc ti děkuji. Ale…“

Vtom přinesl hotelový číšník stříbrný čajový příbor.

Mlčeli, zatímco prostíral. Natalja Ivanovna si přesedla do křesla u stolku a mlčky nasypala čaj do konvičky. Něchljudov mlčel.

„Vždyť já všecko vím, Dmitriji,“ rozhodně řekla Nataša a pohlédla na něho.

„No ovšem, jsem moc rád, že to víš.“

„Můžeš snad doufat, prosím tě, že ji po takovém životě napravíš?“

Něchljudov se ani neopřel, seděl zpříma na židličce a pozorně sestru poslouchal, aby jí dobře rozuměl a také dobře odpověděl. Nálada, kterou v něm vyvolalo poslední setkání s Maslovovou, ho dosud naplňovala klidnou radostí a přízní ke všem lidem.

„Nechci napravit ji, chci se napravit sám,“ odvětil.

Natalja Ivanovna vzdychla.

„Jsou také jiné prostředky než sňatek.“

„Myslím, že tenhle je nejlepší. Kromě toho se octnu ve světě, kde mohu být prospěšný.“

„Nemyslím,“ prohodila Natalja Ivanovna, „že budeš šťasten.“

„Nejde o mé štěstí.“

„Ovšem. Ale ona, jestli má srdce, nemůže být šťastna, nemůže to ani chtít.“

„Však taky nechce.“

„Chápu, jenže život…“

„Co život?“

„Žádá si něco jiného.“

„Nežádá si nic, než abychom činili, co činit máme,“ řekl Něchljudov a díval se jí do obličeje dosud hezkého, třeba byl kolem očí a úst pokryt drobnými vráskami.

„Nechápu,“ pravila s povzdechem.

Nebohá, milá sestra! Jak se mohla tak změnit? Něchljudov vzpomínal, jaká byla Nataša za svobodna, a zaplavil ho něžný cit, spředený z nesčetných vzpomínek na dětství.

V té chvíli vstoupil Ignatij Nikiforovič, hlavu jako vždy vysoko vztyčenou, široká prsa vypjatá, našlapoval měkce a lehce, usmíval se a černý knír, lysina a brejle mu jen svítily.

„Buďte zdráv, vítám vás.“ Vědomě mluvil se strojeným přízvukem.

(Ačkoli si první dobu po (...)

(......)