Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIII

„A co děti?“ zeptal se Něchljudov sestry, jakmile se trochu uklidnil.

Sestra pověděla, že zůstaly u babičky, mužovy matky, a rozradostněna, že hádka skončila, začala vyprávět, jak si její děti hrají na cestovatele zrovna tak, jako si kdysi hrával Něchljudov s dvěma loutkami, s černým mouřenínem a s panenkou, zvanou Francouzka.

„Ty se na to pamatuješ?“ ozval se Něchljudov s úsměvem.

„Představ si, oni si hrají docela stejně.“

Nemilý rozhovor skončil. Nataša se uklidnila, ale nechtěla před mužem mluvit o věcech, kterým rozuměl jen bratr, a aby se mohlo mluvit všeobecně, začala o petrohradské novince, která se dostala až sem, o zármutku matky Kamenské, jež ztratila v souboji jediného syna.

Ignatij Nikiforovič se vyslovil proti řádu, který vylučuje vraždu v souboji z ostatních zločinů.

Poznámka vyvolala Něchljudovovu námitku a znovu se rozpoutal spor na toto téma, kdy nic nebylo dořečeno, žádný z obou besedníků se nevyslovil úplně a každý zůstal při svém názoru, potírajícím názor druhého.

Ignatij Nikiforovič tušil, že ho Něchljudov odsuzuje a pohrdá jeho činností, a byl by mu rád dokázal, jak se mýlí. Když už nemluvíme o tom, jakou měl Něchljudov zlost, že se mu švagr plete do jeho pozemkových záležitostí (v hloubi duše cítil, že švagr, sestra i jejich děti mají na to jako dědicové právo), hněval se v duchu, že ten omezený člověk s naprostou jistotou a klidem stále ještě pokládá za správné a zákonné to, co se teď jemu bezpečně jevilo jako něco nesmyslného a zločinného. Švagrova jistota Něchljudova rozčilovala.

„A co by udělal soud?“ zeptal se Něchljudov.

„Jednoho z obou duelantů by odsoudil jako obyčejného vraha do káznice.“

Něchljudovovi se opět roztřásly ruce a řekl se zápalem:

„No, a co z toho?“

„Bylo by to spravedlivé.“

„Jako by účelem soudu byla spravedlnost!“ řekl Něchljudov.

„A co jiného?“

„Podpora stavovských zájmů. Myslím, že soud je pouhý administrativní prostředek na ochranu trvajícího pořádku, který je výhodný pro náš společenský stav.“

„Docela nový názor,“ s klidným úsměvem odtušil Ignatij Nikiforovič. „Zpravidla se soudu připisuje poněkud jiné poslání.“

„Teoreticky, ale ne v praxi, jak jsem poznal. Soud má jediný úkol. Zachovat společnost, jaká je, a proto pronásleduje a pranýřuje lidi, kteří převyšují obecnou úroveň a chtěli by ji povznést, což jsou takzvaní političtí zločinci, i ty, kdo jsou pod úrovní, takzvané typy zločinecké.“

„Za prvé nemohu souhlasit, že by takzvaní političtí zločinci byli trestáni proto, že převyšují průměrnou úroveň. Většinou jsou to vyvrhelové společnosti, neméně zvrhlí, i když trochu jiným způsobem než zločinecké typy, o kterých říkáte, že jsou pod průměrnou úrovní.“

„Ale já znám lidi, kteří mají daleko vyšší mravní hodnoty než jejich soudcové. Všichni sektáři jsou mravní lidé, neochvějní…“

Ale Ignatij Nikiforovič nebyl zvyklý, aby ho někdo přerušoval, když mluvil, proto Něchljudova neposlouchal a mluvil dál současně s ním, čímž ho zvlášť (...)

(......)