Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIV

Skupina, v které byla Maslovová, měla vyjet z nádraží ve tři hodiny. Něchljudov chtěl vidět, jak trestanci vycházejí z věznice, a dojít s nimi až na nádraží, proto hodlal přijet do věznice před dvanáctou.

Když balil věci a papíry, zdržel se u svého deníku a pročetl si některá místa i poslední zápis. Naposledy si před odjezdem do Petrohradu napsal:

„Kaťuša nechce mou oběť, chce se sama obětovat. Zvítězila, i já jsem zvítězil. Mám radost z duševní změny, která v ní snad – bojím se uvěřit – probíhá. Bojím se uvěřit, ale myslím, že ožívá…“ Hned za tím bylo: „Potkala mě velká svízel a velká radost. Dověděl jsem se, že se v nemocnici špatně chovala. Najednou mě to hrozně zabolelo. Netušil jsem, že to může tak bolet. Mluvil jsem s ní pln odporu a nenávisti, až jsem si znenadání připomněl, jaký jsem, jak jsem se mnohokrát i nyní – třeba jen v myšlenkách – prohřešil tím, zač jsem ji nenáviděl, najednou jsem byl odporný sám sobě, a přitom mi jí přišlo líto, a bylo mi krásně. Jen kdybychom vždycky včas znamenali břevno v oku svém, oč bychom byli lepší!“ Pod dnešní datum si napsal: „Byl jsem u Nataši a právě ze samé spokojenosti s vlastní osobou jsem byl špatný, zlý a zbyl ve mně skličující pocit. Co naplat! Zítra mi začne nový život. Sbohem, starý živote, sbohem navždy! Nakupilo se mi mnoho dojmů, ale ještě si je neumím srovnat.“

Když se Něchljudov příštího rána vzbudil, přepadla ho lítost nad tím, jak se zachoval u švagra.

Takhle nemůže odjet. Musí jít k nim a napravit to.

Ale pohlédl na hodinky a viděl, že už teď nemá kdy a že si musí pospíšit, aby nezmeškal odchod trestanců. Nakvap se vypravil, poslal vrátného a Fedosjina muže Tarase, který jel s ním, se zavazadly rovnou na nádraží, vzal si první drožku a rozjel se k věznici. Trestanecký vlak odjížděl o dvě hodiny dříve než poštovní, kterým jel Něchljudov. Proto vyrovnal Něchljudov v penziónu všechny účty, neboť se už nemínil vrátit.

Byla dusná červencová vedra. Uliční dlažba, kámen domů ani plechová krytina na střechách, nic za parné noci nevychladlo a sálalo teď do horkého, nehybného vzduchu. Bylo bezvětří, a i když se zvedl vítr, přinášel jen čpící horký vzduch, prosycený prachem a puchem z olejové barvy. Na ulicích bylo málo lidí, a kdo tu byl, držel se ve stínu domů. Jen dlaždiči, venkované v lýčených střevících, osmahlí do tmava, seděli uprostřed ulic a tloukli kladivy do dlažebních kostek, které zasazovali do žhavého písku, pochmurní strážníci v nebílených kabátech a s oranžovými šňůrkami u revolverů malomyslně přešlapovali vprostřed ulic a koňské tramvaje, chráněné z jedné strany proti slunci záclonami a tažené koňmi v bílých čepcích, z kterých čouhaly uši, vyzváněly a projížděly ulicemi sem a tam.

Když Něchljudov přijel k věznici, trestanci ještě nevycházeli a ve věznici se dosud horečně pracovalo, předávali a přejímali odvážené trestance už od čtyř hodin ráno. V transportu bylo šest set třiadvacet mužů a čtyřiašedesát žen. Všichni museli být zjištěni podle (...)

(......)