Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXV

Průvod byl tak dlouhý, že vozy s ranci a zesláblými vězni se daly do pohybu, teprve když přední řady zmizely z dohledu. Když se vozy rozjely, nasedl Něchljudov do drožky, která na něho čekala, a poručil drožkáři, aby skupinu předjel, protože se chtěl podívat, zda mezi muži nenajde známé trestance, a mezi ženami chtěl vyhledat Maslovovou a zeptat se jí, zda dostala věci, které jí poslal. Nastalo velké horko. Bylo bezvětří a prach zvířený tisícerýma nohama se bez ustání vznášel nad trestanci jdoucími prostředkem ulice. Trestanci šli rychle a pomalý drožkářský koník, který vezl Něchljudova, je předjížděl jen zvolna. Neznámí tvorové podivného a strašného vzhledu šli v nekonečných řadách, kráčely tu tisíce stejně obutých nohou a všichni ti lidé si povzbudivě mávali volnýma rukama do kroku. Bylo jich tolik, byli tak stejní a všichni se octli v tak zvláštní, podivné situaci, až se Něchljudovovi zdálo, že to nejsou lidé, ale nějací zvláštní, hrozní tvorové. Překonal ten dojem teprve, když poznal v davu káranců vraha Fjodorova a mezi vyhnanci šprýmaře Ochotina a tuláka, který ho svého času prosil o pomoc. Skoro všichni trestanci se ohlíželi a šilhali po bryčce, která je předjížděla, i po pánovi, který v ní seděl. Fjodorov pohodil hlavou na znamení, že Něchljudova poznal. Ochotin na něho mrkl. Ale ani jeden, ani druhý ho nepozdravil v domnění, že se to nesmí. Jakmile Něchljudov dohonil ženy, rázem spatřil Maslovovou. Šla v druhé řadě. Na kraji šla uřícená, ohyzdná černooká žena s krátkýma nohama, plášť měla podkasaný a zastrčený za pás. Byla to Fešanda. Vedle ní šla těhotná žena, stěží vláčející nohy, a třetí byla Maslovová. Nesla na ramenou ranec a dívala se přímo před sebe. Vypadala klidně a odhodlaně. Čtvrtá v řadě byla hezká, svižně kráčející mladá žena v krátkém plášti a v šátku uvázaném, jako nosí vdané ženy. Byla to Fedosja. Něchljudov vystoupil z bryčky a šel k postupujícím ženám. Chtěl se Maslovové zeptat na věci a jak se jí daří, ale poddůstojník z eskorty, jdoucí po této straně, ho ihned zpozoroval a běžel k němu.

„Pane, nesmíte chodit k trestancům, to se nesmí!“ volal v běhu.

Když přiběhl blíž a poznal Něchljudova (ve věznici ho už znali všichni), zasalutoval, stoupl si k němu a řekl:

„Teď to nejde. Až na nádraží, ale tady se to nesmí. Nezdržovat, pochodem v chod!“ okřikl trestance, a aby ukázal, jak je i v tom vedru čiperný, odklusal ve svých šviháckých nových botách na místo.

Něchljudov se vrátil na chodník, kázal drožkáři, aby jel za ním, a vykročil podle trestanecké skupiny. Ať šli trestanci kdekoli, všude budili pozornost, smíšenou se soucitem a hrůzou. Lidé vyhlíželi z kočárů a dívali se za trestanci, dokud jim nezmizeli z očí. Chodci zůstávali stát a udiveně a zděšeně hleděli na hrozné divadlo. Někteří přistupovali blíž a dávali almužnu. Almužnu přijímali vojáci z eskorty. Někteří lidé šli jako v hypnóze za trestanci, ale pak zůstávali stát, potřásali hlavami a už je jenom sledovali zrakem. Z průjezdu a ze (...)

(......)