Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVI

Něchljudov kráčel stejně rychle jako trestanci, ale přestože byl nalehko, v tenkém plášti, bylo mu hrozné vedro a hlavně dusno z prachu a nehybného vzduchu v ulicích. Ušel asi čtvrt versty, až nakonec vsedl do drožky a jel napřed, ale pak se mu zdálo, že v bryčce uprostřed ulice je horko ještě větší. Chtěl si vybavit včerejší rozmluvu se švagrem, ale teď už ho ta vzpomínka nerozčilovala jako ráno. Byla zatlačena dojmy, které zažil, když trestanci vycházeli z věznice a dali se na pochod. Ale především bylo úmorné vedro. U plotu ve stínu stromů stáli dva malí prostovlasí studenti reálky nad zmrzlinářem, který si před nimi podřepl. Jeden chlapec už si pochutnával a olizoval lžičku z želvoviny, druhý čekal, až dostane skleničku vrchovatě naloženou žlutou hmotou.

„Kde bych se tu mohl napít?“ zeptal se Něchljudov drožkáře. Zatoužil po občerstvení.

„Tady je dobrý hostinec,“ řekl drožkář, zahnul za roh a dovezl Něchljudova k domu s velkým vývěsním štítem.

Baculatý vrchní v haleně, který stál za nálevním pultem, i sklepníci v šatech kdysi bílých, sedící pro nepřítomnost hostů u stolů, všichni si zvědavě prohlédli nezvyklého návštěvníka a nabídli mu své služby. Něchljudov si objednal sodovku a sedl si dál od okna k malému stolku se špinavým ubrusem.

U stolu s čajovým příborem a lahví z bílého skla seděli dva muži, stírali si pot z čela a cosi pokojně projednávali. Jeden byl černý a plešatý a měl zrovna takový věneček černých vlasů jako Ignatij Nikiforovič. Ten dojem Něchljudovovi opět připomněl včerejší rozmluvu se švagrem i to, jak se chtěl s ním a se sestrou ještě před odjezdem setkat. Než pojede vlak, sotva by to stihl. Raději napíše. Požádal o papír, obálku a známku, a jak tak usrkával čerstvou šumivou vodu, přemýšlel, co napíše. Ale myšlenky se mu rozbíhaly a zanic nemohl dát psaní dohromady.

„Milá Natašo, nemohu jen tak odjet, tíží mě dojem z včerejší rozmluvy s Ignatijem Nikiforovičem,“ začal. Ale co dál? Má snad prosit, aby mu odpustil, co včera řekl? Vždyť řekl, co si myslel. A on by se domníval, že to odvolává. A pak to jeho zasahování do Něchljudovových záležitostí… Ne, nejde to… Znovu v něm vzkypěla nenávist k tomu cizímu sebevědomému člověku, který ho nechápal. Dal si nedopsaný dopis do kapsy, zaplatil, vyšel ven a rychle se rozjel za trestaneckou skupinou.

Horko ještě stouplo. Zdi a kameny zrovna sálaly žhavý vzduch. Nohy se málem mohly popálit o horkou dlažbu, a když se Něchljudov dotkl rukou blatníku bryčky, jako by mu ji sežehl.

Malátný kůň mírně klusal, stejnoměrně dusal podkovami o zaprášenou hrbolatou dlažbu a nakonec už se ulicemi taktak vlekl. Něchljudov seděl a na nic nemyslel, jen se lhostejně díval před sebe. Na svahu ulice proti vratům velkého domu stál houf lidí a voják z eskorty s puškou. Něchljudov dal zastavit.

„Co je?“ zeptal se domovníka.

„Jednomu trestanci se něco stalo.“

Něchljudov vystoupil a šel k hloučku. Na hrbolaté dlažbě svažující se u chodníku ležel, hlavu níž než nohy, (...)

(......)