Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII

Bryčka minula požární hlídku, vjela do dvora policejního komisařství a zastavila u jednoho z krytých vchodů.

Na dvoře hlasitě rozprávěli a smáli se hasiči. Měli vykasané rukávy a umývali jakýsi valník.

Jakmile bryčka zastavila, obklopilo ji několik strážníků, uchopili bezvládné trestancovo tělo pod paží a za nohy a táhli je z bryčky, až pod ním zavrzala.

Strážník, jenž trestance přivezl, vystoupil, zamával zdřevěnělou rukou, smekl čepici a pokřižoval se. Mrtvého vnesli dovnitř a pak ho nesli po schodech nahoru. Něchljudov šel za ním. V menším špinavém pokoji, kam mrtvého odnesli, byla čtyři lůžka. Na dvou seděli dva pacienti v pláštích, jeden měl ústa nakřivo a obvázaný krk, druhý byl souchotinář. Dvě lůžka byla volná. Na jedno z nich položili trestance. Malý človíček s blýskajícíma očima a pohyblivým obočím, pouze v prádle a v ponožkách, došel plynulým hbitým krokem k mrtvému trestanci, pohlédl na něho, pak na Něchljudova a dal se do hlasitého smíchu. Byl to blázen, ošetřovaný v ambulanci.

„Chtějí mě postrašit. Ale to se jim nepovede.“

Za strážníky, kteří přinesli mrtvého, vstoupil inspektor a felčar.

Felčar šel k mrtvému trestanci, ohmatal mu nažloutlou, pihovatou, dosud měkkou, ale už mrtvolně bledou ruku, chvíli ji podržel a pak ji pustil. Bezvládně upadla mrtvému na břicho.

„Už je po něm.“

Felčar pohodil hlavou, nicméně asi pro pořádek rozhalil mrtvole hrubou mokrou košili, shrnul si kadeřavé vlasy dozadu a přitiskl ucho k nažloutlé, nehybné, klenuté trestancově hrudi. Všichni mlčeli. Felčar se vztyčil, zase potřásl hlavou a sáhl prstem nejdřív na jedno, pak na druhé víčko nad strnulýma, otevřenýma modrýma očima.

„Já se nebojím, já se nebojím,“ drmolil blázen a neúnavně plival směrem k felčarovi.

„Co s ním?“ ptal se policejní inspektor.

„Co s ním?“ opáčil felčar. „Musíme ho dát do márnice.“

„Poslyšte, abyste se nemýlil,“ řekl inspektor.

„To přece poznám,“ odvětil felčar a maně zahalil mrtvému rozhalená prsa. „Konečně, pošlu pro Matveje Ivanoviče, ať se na něho podívá. Petrove, dojdi tam,“ řekl a ustoupil od trestancovy mrtvoly.

„Odnést do márnice,“ nařídil inspektor. „A ty potom přijď do kanceláře. Podepíšeš mi protokol,“ dodal k vojákovi z eskorty, který se od trestance ani nehnul. „Rozkaz,“ odpověděl voják.

Strážníci zvedli mrtvolu a zase ji nesli po schodech dolů. Něchljudov chtěl za nimi, ale blázen ho zdržel.

„Vy přece s nima nejste spiknutý, tak mi dejte cigárko,“ řekl.

Něchljudov vyňal pouzdro a dal mu cigaretu. Blázen kroutil obočím a překotně vykládal, jak ho tu trápí, jak mu chtějí něco vsugerovat.

„Vždyť oni jsou všichni proti mně, posílají na mne svoje média a takhle mě trápí a týrají…“

„Promiňte,“ řekl Něchljudov, už ho neposlouchal a šel si ven zjistit, kam odnesou nebožtíka.

Strážníci už přešli se svým břemenem celý dvůr a mířili ke sklepu. Něchljudov chtěl jít k nim, ale policejní inspektor ho zadržel.

„Co si přejete?“

„Nic,“ odpověděl Něchljudov.

„Když (...)

(......)