Lev Nikolajevič Tolstoj
překlad: Taťjana Hašková

VZKŘÍŠENÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVIII

Když Něchljudov přijel na nádraží, všichni trestanci už seděli ve vagónech za zamřížovanými okny. Na nástupišti stálo několik lidí, kteří se přišli rozloučit. K vagónům je nepustili. Vojáci z eskorty teď měli plno starostí. Cestou od věznice k nádraží klesli a zemřeli na úžeh kromě oněch dvou mužů, jež viděl Něchljudov, ještě tři další. Jednoho odvezli jako oba první na nejbližší policejní komisařství, kdežto dva se zhroutili až zde na nádraží.^[56] Vojáci z eskorty si nelámali hlavu, že za jejich dozoru zemřelo pět lidí, kteří mohli zůstat naživu. O to se nestarali, záleželo jim jen na tom, aby dodrželi všechny předpisy. Museli předat mrtvé, jejich doklady a věci příslušnému úřadu a vyškrtnout je ze seznamu těch, jež měli odvézt do Nižního Novgorodu, a to byla velká námaha, zvlášť v takovém vedru.

Vojáci tedy měli plné ruce práce, a dokud nebyli se vším hotovi, nechtěli pustit Něchljudova ani ostatní, kdo o to prosili, blíž k vozům. Něchljudova nakonec přece pustili, poněvadž dal peníze poddůstojníkovi z eskorty. Poddůstojník nechal Něchljudova projít a jen ho prosil, aby dlouho nemluvil a odešel co nejdřív, jinak by to mohl vidět velitel. Vlak měl dohromady osmnáct vozů a kromě důstojnického vagónu byly všechny přecpány trestanci. Když Něchljudov míjel okna vagónů, naslouchal, co se děje uvnitř. Ze všech vozů se ozývalo řinčení řetězů, šum, hovor kořeněný nesmyslnými nadávkami, ale nikde se nemluvilo o kamarádech, kteří se zhroutili cestou, ač to Něchljudov očekával. Ponejvíce se mluvilo o rancích, o pitné vodě a o místech ve voze. Něchljudov nahlédl oknem a v chodbičce uprostřed vozu spatřil vojáky, jak snímají trestancům z rukou pouta. Trestanci natahovali ruce, voják odemykal klíčem zámek u pout a sundával je. Druhý voják je sbíral. Něchljudov přešel kolem všech vozů pro muže, až se dostal k vozům pro ženy; Z druhého vagónu se ozýval monotónní ženský nářek a křik: „Óch jezuskote! Och! Jezuskote!“

Něchljudov přešel kolem a podle informace, kterou mu dal poddůstojník, přistoupil k oknu třetího vozu. Sotva se dostal blíž, ovanul mu hlavu horký vzduch, prosycený dusným pachem lidských výparů, a zřetelně se ozvaly vřískavé ženské hlasy. Na všech lavicích seděly uhřáté, zpocené ženy v pláštích a v blůzách a halasně se domlouvaly. Jak Něchljudov přitiskl obličej k mříži, upoutalo to jejich pozornost. Ty nejbližší ztichly a nahýbaly se k němu. Maslovová, jen v blůze a bez šátku, seděla u protějšího okna. Blíž k Něchljudovovi seděla usměvavá bílá Fedosja. Jakmile ho poznala, strčila do Maslovové a ukázala na okno. Maslovová kvapně vstala, přehodila si přes černé vlasy šátek, s rozveselenou, zarudlou, zpocenou usměvavou tváří šla k oknu a chytila se mříže.

„To je horko,“ řekla a radostně se usmívala.

„Dostala jste balíček?“

„Ano, děkuju.“

„Nepotřebujete něco?“ zeptal se Něchljudov. Cítil, jak z rozpáleného vagónu sálá horko jako z pece.

„Ne, děkuju, nic.“

„Kdybychom se mohly napít,“ ozvala se Fedosja.

„Ano, (...)

(......)