Vladislav Vančura

HRDELNÍ PŘE ANEBO PŘÍSLOVÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá ve které je zmínka o důležitém přátelství

V nálevně našeho hostince bílili, stěžoval jsem si do podobných zdravotnických opatření a Zazaboucha žádal, abych zatajil svoje středověké myšlénky. „Nicméně,“ řekl, „lékařství, které střihlo velikolepou módu sportu a čistoty, je namnoze samo prasácké. Tak se naplňuje pravidlo, že ševcova žena chodí bosa právě tak jako ten, komu celá ves kupuje boty. Znal jsem jedno kníže této vědy, v jehož světnici se nesmejčilo po celé desetiletí. Byl vášnivě oddán pathologii, lidičky, ten slovutný lékař drancoval pitevnu a zmocnil se všech změněných útrob. Kolik zármutku mu způsobovala pomíjejícnost nádorovitých tvarů, neboť i smrt čeká zkáza. Vyplampán by mohl říci, že onen lékař byl básníkem neřádu, ale já pravím, že se nemyl a že mu prstence zaschlé krve pruhovaly předloktí. Vypravuje se, že od nějaké doby pozbyl smyslu pro humor a že zkouší studenty jako kat, avšak jeho staré zvyky neohrožují mu zdraví.“

„Ničeho příliš,“ děl Vyplampán, „přijímejme vše s pochybovačností, neboť i věda se může zvrtnouti v pověru, sloužíme-li jí slepě.“

„I vy šelmo,“ děl Skočdopole, „což je možno sloužiti jinak než slepě?“

Poznamenal jsem, že se mi nelíbí jedna ze stěn, kterou neblahý malíř pokryl květinovými blesky, a tu se na mě obořil opět Půlpytel řka, že všechno musí být zdráno tak, jak bylo střiženo a šito.

Tyto odpovědi nepovzbudily rozmluvu. Mixed Grilles se nepovedl. Byl jsem rozmrzen a chtěl jsem jiti domů. „Pojďme všichni,“ děl Skočdopole, „teď když mám plné ruce práce, nechce se mi vysedávat u korýtka. Pojďme do lesa.“ Mimo Zazabouchu jsme všichni souhlasili. Avšak Vyplampán, dozvěděv se cestou o rozmluvě s paní Zámišovou, oddělil se od nás řka, že se nesluší, aby za ní nepospíchal. Zbyli jsme tedy jen tři.

Sešeřilo se a v lese již vládla první tma. Zdálo se mi, že se stromy k sobě naklánějí, aby vytvořily spanilou a pochmurnou kresbu, síť, jíž přechází hvězda za hvězdou. Viděl jsem nesčetné podoby, jež hnízdí v podrostech. Některé z nich byly zlé a otlemené, jiné sličné a opět jiné truchlivé. Šli jsme mlčky a zastavovali jsme se vždy po několika krocích. Větvoví se dotýkalo našich klobouků a zhlédli jsme legendární úplněk.

„Domníval jsem se, že znám dokonale tento les,“ řekl Skočdopole, „ale víte, že jsme již před hodnou chvílí sešli s cesty?“

„Věru, to není divné za této tmy a měsíčního okouzlení.“ Eh, chtěl bych zadržeti toto slovo, neboť to je Půlpytlův výraz. Ale moji přátelé mlčeli, jako kdyby dobře koupili. Náhle přeběhl přes cestu stín. Slyšel jsem lehký šustot listí a vzápětí jsem ucítil na svojí ruce vlahý a pohybující se nos Skočdopolova ohaře. Tulák, kde se tu vzal? Podivil jsem se, že ho Skočdopole nepotrestal, ale nemyslil na to. On a Půlpytel šli o několik kroků přede mnou a vyměnili sotva několik slov.

Hrome, ti chlapi se drželi za ruce! Nesnáším okázalé důvěrnosti a poslal jsem k ďasu celý měsíční blázinec.

„Vy probošte z mokrého pole,“ vykřikl jsem, „včera (...)

(......)