Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Svatba

Jaké krajiny stvořila láska! Lesknoucí se hory, les a háj! Les a háj, potoky plné vod, rybnaté řeky běžící k dolní zemi a opět stromoví a kvítí. V těch končinách povívá milost jako větříček a nikdo zde nevladaří leč dvojice, jež si klade ruce kolem pasu. Jsou šťastni.

Ten kousek světa byl odťat od ostatního. Nastotisíckrát ho bylo dobyto, byl popleněn a znovu vystavěn, neboť věci se opakují.

To ovšem není útěcha pro ty, kdo po prvé vyslovují svá jména. Ba, všichni milenci jsou hotovi ji odmítnouti, domnívajíce se, že sami vynalezli lásku. Či se nezrodila v ten okamžik, kdy na sebe pohlédli? Zdá se jim, že to, co neumírá a co se věčně obnovuje, vzniklo ve chviličce, kdy se jim uzdálo vzhlédnouti k sousedčině dceři. Pošetilci! Podobají se dětem, kterým nikdo nevyvrátí, že večernice, kterou spatřily vycházeti, je starší než soumrak.

Území lásky bylo dávno podmaněno a na všech jeho úbočích a v dolinách jsou otisky kopyt, zářezy kol a stopy pěšáků. Písemnictví staré i nové prošlo tou končinou a mnozí auktoři zde leželi polem, dobývajíce toho, čehož už bylo dávno dobyto. Vedli si po způsobu Londýňana, který se napil vína a šel objevit Temži. V těchto lovištích modrooké lásky už není zhola nic, co by stálo za vypravování, než veselí a radost, která milence provázívá.

Jaké štěstí, že Jana a Tomáš Barány šli vstříc své svatbě a slavnostem, které hrozily propuknouti již zítra, beze strachu. Neměli pochybnosti, že se budou smát na účet svatebčanů právě tak dobře jako svatebčané na účet ženicha.

Nevěsta neměla ani chviličku pokdy. Zdálo se jí, že je na Vydře od nepaměti. Hned se smlouvala s babami o starých zvycích, jako jest „černění talíře“, hotova obnoviti vše, co vyvolává křik, hned dorážela na služky, nutíc je, aby přinesly o pět příborů víc, než bylo pozváno hostí. Vzpomínala si na vše, co dávno vyšlo z obyčeje, a přidržela se pošetilých věcí. Tomáš byl šťasten a všechno mu bylo vhod.

„Miláčku,“ děl líbaje ji na krátké vlásky, „nikdy bych neřekl, že se tak pokřesťanštíš a že se přikloníš k martinskému způsobu radosti.“

„Ach tak!“ odpověděla Jana smějíc se. „To jsi se zmýlil! Sháním hrnce a nádoby, ale nikoliv proto, abych je naplnila vínem, chraň bůh!“

Zatím co se mladí lidé líbali, byla na dvoře sháňka, jíž není pamětníka. Holky se oháněly u drůbežárny nožem a málem půl dvora bylo zkropeno krví. Vedly si jako čertice. Okrajek sukně pěkně za pasem a nahé lokty (navzdory tomu, že mráz pořádně štípal do kůže), daly se do kapounů a řezaly jim hlavy, jako by byly stvořeny pro tuto řezničinu. Toť se ví, že se podobná věc neobejde bez výskání, a tak je bylo slyšet do kuchyně stejně jako do stájí.

Na ten hlas se chasníci ohlíželi po dveřích a přestali na chvilku čistiti koně. Smáli se, dva nebo tři si klekli na bednu s ovsem a vyklonivše se z okénka křičeli: Maryčiko, ten kohoutek tě bude ještě zítra trápit, to je on, co tak zpívával!

Ale chudinka kapoun dodělával mezi koleny děvčete a nic nevyjadřovalo jeho hrůzu (...)

(......)