Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ubývající měsíc

Žně se blížily ke konci a svítání se již opožďovala. Štěpán Barány v ten čas nesestupoval se svého vozíku. Vstával za svítání a zatím co ranní ptáci křičeli po křoviskách, hnal koně polní cestou.

„Kde jste, darebové,“ volal již o páté stoje mezi domovními dveřmi. Tu vozka předjel, jako se dělo za starých časů. Barány si navlekl rukavice a ujal se otěží. Kůň zařehtal a vyrazil z branky. Cesta klesala. Štěpán přitáhl brzdu, vzápětí se ozval skřípot a drhnutí, jež se na chvíli stává silnějším a opět tichne. Když sjeli na travnatou cestu, Barány pustil koně; nalézal nepřirovnatelnou rozkoš v trysku, jež vrhá všechny myšlenky zpátky. Účty a výpočet správcův vlály jako vlasy utíkajícího dítěte.

Po chvíli se Daun unavil a tu se brali podél hlohových keřů dokonale zastřižených. Štěpán přehlížel rovinu plotů a cítil uspokojení hospodářovo.

Asi po hodině jízdy (neboť Barány si nevybíral nejpřímější cesty) dojel ke skupině ženců. Kůň šel nyní krokem a popásal se. Štěpán ho nepobízel a nezvedal mu hlavu; byl zaujat velikolepým divadlem. Sledoval zpovzdálí práci sekáčů, dávaje bedlivý pozor na krok nejzdatnějšího z nich. Viděl, jak se zanořuje do lánu obilí a jak se za ním posunuje řada soudruhů vždy blíž a blíž a hloub a hlouběji.

Vyderský poklasný znal Štěpánovy zvyky a byl na stráži, kdy se nad úvozem zjeví hrotnaté ucho a vlající hříva Daunova. Sotva zahlédl mihnouti se po polích kočárek, již se dával za ním do běhu. Dostihl ho všecek uřícen.

„Pane,“ děl utíraje si rukávem čelo, „musím to znovu opakovati: Nebudeme hotovi! Nebudeme hotovi a ovsy nám zapadnou sněhem.“

„Což je letos kratší rok?“ odpovídá Barány. „Není nádherné počasí? Nejsou sekáči dost zruční?“

„Je jich málo!“

„Proč jsi jich nezjednal víc!“ řekl statkář rozhněván na nespokojence. Nemohl připustiti, že by kolem Svatého Martina upadalo umění sici žito! Nemohl uvěřit, že žací stroje, kterých se snad s výhodou užívá v rovinách, jsou vhodné pro pole na svazích. „Vždyť se tam sotva obrátíte s párem koní,“ děl správci, a protože ho věc popuzovala, rozhodl, že lán Divoké se nebude sici hrabicemi. Sekačky střídající kosu a hrábě nevjely do této pahorkaté části statku, pracujíce na západ ode dvora v končině rovné jako stůl. Pole v rovině byla jádrem Štěpánova majetku, ale hospodář sem zřídka přicházel. Řečené území protínala silnice směřující na jih, avšak mimo tuto tvrdou cestu nebylo kudy pustiti koně.

Sjížděje k lesíku zahlédl Barány Janu.

Tomáš i Jana vstávali pozdě a Štěpán se velmi podivil, že se is paní shledává v půl osmé na hranici vyderských pozemků. Volal a Jana mu dávala znamení, že slyší.

„Kde jste se tu, Jano, vzala?“ děl pomáhaje jí vystoupiti na vozík. V odpověď mávla rukou a jala se mu vypravovati, jak Tomáš včera nalezl Štěpánův klíček od skříně s gramofonovými deskami.

Vraceli se spěšně. Štěpán pošvihával koníčka, jenž věru nepotřeboval pobídnutí. Rychlá jízda, kterou Štěpán tak miloval, měla býti k Janině poctě ještě (...)

(......)