Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tíseň

Kterého si dne na počátku jara přijeli do dvora nevídaní hosté. Podobalo se, že jsou z poloviny sedláci a z poloviny kupci. A z oné třetí poloviny, jež se klade před osobnost jako stín, byli cosi nekalého. Jana vyšla ze světnice, neboť myslila, že jsou to kupci dobytka a že řezničí někde na předměstí. Přicházelo jí nanic při pouhém pohledu na jejich vousiska a huby doslova mastné. Hosté Barányovi měli jakési listiny a tobolky peněžníků. Což o tobolky, vedli si však jako doma.

Štěpán s nimi vyměnil několik slov a zavolal Tomáše. „Příteli,“ řekl, „rozhoduje se o tvých věcech. Pokud jde o mne, nemám jiného přání, než aby zůstalo vše při starém, ale zdá se, že se svět po čertech změnil. Statek je stejně dobrý, jako býval – a přece naše loňská úroda leží. Dvě předešlé jsou sotva dotčeny. Od války nenastaly lepší časy!“

Tomáš nerozuměl ani zbla tomu, co se děje. Byl sklíčen a poslouchal bez zájmu. Když se odmlčeli, jal se mluviti, jist, že věc vysvětlí. Umlkl však uprostřed věty.

„Nuže,“ opakoval statkář otázku, „souhlasíš či nikoliv?“

Tu se připojil k mínění Štěpánovu.

Příchozí se nevměšovali do řeči a dívali se oknem na dvůr, kde si hrály děti. Ale věc se protahovala, bylo nutno zpraviti Janu. Jeden z chlapíků sebral svou výmluvnost a přesvědčoval ji, že se již nedá hospodařiti leda na velkých statcích. „Jinak,“ děl, „je všechno marné. Ať se vám to líbí nebo nelíbí, nic jiného nezbývá než Vydru pronajmouti. Jen si, prosím vás, nestavte hlavu! V Uhrách a kolem dokola mají pšenice, až pánbůh brání. Dejte si říci, jářku, do toho! Podepište smlouvu.“

Člověk, který tak mluvil, měl jistotu a sebevědomí. Byl to správce společnosti, která se ustavila z několika kupců, jimž nekvetla pšenice. Do jejich podnikání vložila většinu peněz Jednota řepařů a cukrovarníků či jiných velmožů, jimž prozřetelnost vnuká včas spasnou myšlenku.

Štěpán neměl na vybranou. Potřeboval peněz, neboť jeho věřitelé příliš naléhali. Souhlasil. Jana nemohla nijak zvrátiti důvod, který zůstal utajen.

Za hodinu kupci odcházeli s podepsanou listinou. Což dělat? Štěpán se zařídil jako poctivý člověk, jemuž se chce peněz bez valné dřiny. A Tomáš! Jakmile přikývl, začala ho věc tuze pálit. Nepochyboval, že ve smlouvách vězí nějaká taškařina, a jeho podřimující duch se obviňoval užívaje staré rozhodnosti.

Jana pak litovala, že mají odejít z domu tak krásného, a v její mysli se současně hnula výčitka, jako se hýbe hlubinná rybička v okeánu. Vzpomněla si, že její knihy odpočívají a že Tomáš je lenoch. Z tohoto zármutku se nejdříve vzpamatoval Štěpán a řekl jim, aby přestali naříkat.

„Co tam, to tam, jestliže jsme ztratili statek, nevzdávejme se aspoň rozvahy. Jsem zajedno s tím, kdo se nedívá příliš černě na svět. Eh, jakpak dlouho to potrvá? Rok nebo dvě léta! Nuže, nemám nic proti tomu, abychom se poohlédli, co je nového v Budíně či v Praze. Až se nám zachce, opět se vrátíme. Ještě se vrátíme!“

„Cožpak jste nepodepsal smlouvu na dvanáct let?“ (...)

(......)