Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Daun a polní brány

Nájemci statku brzo naléhali na Baránya, aby jim postoupil obytný dům, neboť vykázané světnice byly těsné. Štěpán dlouho odkládal, ale konečně zavolal svého syna a ptal se ho na radu.

„Nevím,“ odpověděl Tomáš krče rameny. „Nezvolil jsem si žádné město, ale snad bych dal přednost Budínu před Prahou.“

Štěpán nedokončil rozmluvu a požádal Janu, aby vešla k nim do světnice.

„Jano,“ děl s vážností, jež se mu usídlila v srdci a zpomalovala jeho řeč. „Jano, bývá obyčejem, že trest stíhá nevinné zároveň s vinníky. Jsi odsouzena právě tak jako Tomáš. Ach, kéž by tato oběť vykupovala!

Spravoval jsem svůj statek bez rozmyslu a nepočítal jsem důchody. Nyní pak jsem byl shledán nedostatečným k placení a zvážen div ne jako poberta.

Nájem, který nám budou vypláceti přátelé, jimž jsem vydal Vydru, je po pět let pohlcen splátkami na staré dluhy. Zavázal jsem se, že splním tuto spravedlivou povinnost.

Musíme odejíti.

Čekám, co odpovíš, a jsem netrpělivý,“ dodal. „Kdybych byla hluchá a slepá,“ pravila Jana svírajíc levou ruku v dlani pravice, „kdybych byla hluchá a slepá, byla bych dávno poznala, že nemáte nazbyt peněz. Nejsem než napodobitelka svého manžela a jako stín nemohu leč opakovati to, co dělá. Proč se mne ptáte? Půjdu do města, vyměním snadno dům za těsnou světnici. Budu pracovati.“

„Ach,“ odpověděl Štěpán, „domníval jsem se, že vám není Vydra tak lhostejná.“

Jana se odmlčela, naslouchajíc práskání dveří, jež se ozývalo až do Štěpánova pokoje.

„Slyšíte?“ pokračovala zasažena tímto zvukem jako ranou, „slyšíte? Dávají najevo, že čas vypršel.“ Tomáš stál opřen o pažení, jež lemovalo zeď, a nepronesl slova. Počínání Štěpánovo a Jana naslouchající, kdy se ozve nová kletba, mu připomínaly herce, již se oblékají v chlad a přísvity pustého jeviště před obecenstvem, které se nedostavilo.

Herci, rozněcovači omylů, jimž sami propadají! Odvrátil se, bylo mu nesnesitelné, aby Jana snad prolévala nad Vydrou slzy.

Jsem syt vzdechů, jež jste si uložili, děl svému hněvu a odvrátil se vyhlížeje oknem. Jana se pohnula s místa a tu poznávaje, že k němu přichází, stiskl si hlavu rukama. Nechtěl poslouchat. Bylo třeba takto se odvrátiti a rozhněvat se, aby pocítil, že Janu nemiluje, že je mu na překážku. Pocítil závrať z rozhodnosti chvíle, která mu houkala do uší, a příval ošklivosti se valil jeho vědomím jako vzdutá řeka.

Paměť Tomášova vydala obraz za obrazem. Hle, cesta mezi stromovím. Měsíc prosvítá korunami jeřábů. Je předvečer a Barány cítí vlahou paži dívky, jež kráčí s ním. Naklání hlavu a dotýká se ústy jejích vlasů. Neumlká, mluví jako žák, jenž odříkává úlohu. Chtěl by ji obejmout, chtěl by si způsobit bolest, jež se aspoň zdaleka podobá vášni, chtěl by své společnici přidržeti ruce nad hlavou a strhnouti ji na zem.

Žel, je zadržován, něco ho skličuje. Tomáš si je doposud vědom hranice, po niž je dovoleno kráčeti, a přidržuje si masku mluvky.

Kdo mu brání, aby neobjímal Stodorovu slečnu?

Nepřítomná (...)

(......)