Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Smrt

Tomáš přišed do Prahy nemohl zůstávati v domě Brehmově, neboť se podobalo, že se jeho pobyt protáhne, či nejlépe, bude již trvalý. Nezbývalo než znovu osídliti starý byt Myslbekových.

Jana byla teď dvojnásob šťastna. Vyšehradská končina jí připomínala mnohá blaženství.

„Po Vydře,“ pravila Tomášovi, „je tento dům nejkrásnější. Věru nikde by se nám nevedlo lépe.“ Barány se však nesdílel o její nadšení, shledávaje hanebnými chyby a nedostatečnost, jež bily do očí. Okna nepřiléhala a podobalo se, že sklo co nevidět se uvolní ze stoletých rámů. Bylo slyšeti, jak řinčí při nárazech větru, a Tomáš k nim obracel znepokojenou pozornost. „Nikoliv,“ odpovídala Jana, „dům přečká své obyvatele.“

Tato útěcha pranepatrně okrašlovala barabiznu již schýlenou, zhyzděné dveře a růžice ze sádry, k nimž se táhl drát elektrického vedení. Venuše Miloská zhlížela na tuto veteš z kouta světnice, kde se za časů Myslbekových přijímaly návštěvy, tak často přinášející rybu zabalenou v ubrouscích smočených v octě. Pod lustrem o dvou ramenech (který živě připomínal vahadlo) stál stůl a čtvero křesel tak nizounkých a nepatrných, že se ztrácela pod zadkem Tomášovým. Bila pátá a hodiny s pochmurným pohybem sekáče zvedajícím srpek udeřily již naposled.

Barány složil noviny s poznámkou o politicích, kteří se svářili o peníze. „Co budeme dělat dnes večer?“ otázal se Jany, věda již, co odpoví. „Nu dobrá,“ řekl opět Tomáš, když Jana umlkla, „nu dobrá, ale věc již vzbuzuje pozornost. Kamkoliv jdu, jdu vždycky sám.“

„Tím lépe,“ odpověděla Jana, „že se ti neznechutila stará společnost. Věru, bdění u nemocné skýtá víc štěstí než tito kupci, jimž pád císařství a revoluce naplnila kapsy.“

Tomáš mávl rukou a zmocniv se klobouku řekl, již odcházeje: „Opakuješ věci stále stejné. Slýchávám totéž horlení o měšťácích, nicméně ty a já jsme povinni jednomu z nich díkem. Neshledávám příliš znamenitým mluvit s pohrdáním o tom, jemuž jsme za něco zavázáni.“

Asi po pěti nedělích nastoupil Barány úřad. Bylo to jedno z míst, jež skýtá víc výhod než práce. Barány měl času nazbyt. Jeho činnost záležela v jakémsi společenském poslání, nebylo třeba se oháněti perem ani tužkou. Světnice, kde měl úřadovati, podobala se spíše přijímacímu pokoji než kanceláři. Na psacím stole byly pohozeny papíry bez důležitosti a vše, co upomínalo na kázeň ústavu, jenž proslul vyděračsťvím, bylo jen nahodilé. V této kanceláři se zdálo, že Hlavní banka pečuje jedině o ty, jimž se zachtělo zevrubných zpráv o městě Praze. Někdy bylo nutno, aby Tomáš mluvil s návštěvníky o hospodářských otázkách, a tu v předvečer podobných hovorů nalézal na stolku odpovědi na otázky. Ti, kdo přicházeli z východu republiky a z Uher, bývali oslněni jménem Barányovým a jeho způsoby. Vážnost Tomášova se tedy utvrzovala. Chlapíci, kterým sklepník nahání úzkost a již si netroufají vzíti po druhé rybu při table ďhôte, považovali jej za nadmíru zběhlého ve věcech světa. Snad bylo to uznání přemrštěné. Zasluhuje podobná (...)

(......)