Vladislav Vančura

ÚTĚK DO BUDÍNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Samotářka

Po Barányově svatbě s Janou, se otupil zoban neštěstí a hlas tohoto ptáka byl méně strašný, než bývá vhod nařikačkám, které ještě za rozvratu a zkázy rozněcují svoji obraznost. Tento stálý hlas Eumenidek rozpíná peruti a burácí, když bouře dávno minula.

Paní Myslbeková se vrátila z Vydry cítíc, že nemá moci, která by byla s to přivésti Janu zpátky. Nechtěla slyšeti o ostatním, neutěšovalo ji, že Janina láska došla jakéhosi odpuštění v očích obyvatelů uliček kolem starého domu Myslbekových. Klnula své dceři! Kletba s kletbou a bolest s bolestí křížily pohledy na šedavé obloze dní vlekoucích se k dolině, v níž vyčnívá kostelní báň a špička márnice. Nedotazovala se na to, co jest, co se přihodilo, co trvá, co je nepochybné, ale křičela tam, kde není nic než domysly. Hrnuly se k ní jako kuřátka. Hněv pod hněvem, nevůle skrytá pod nevůlí, řada za řadou v útoku vln, v jakémsi příboji nicoty dvojnásob strašnějším než bolest, vrhaly se k této proklinatelce. Měla podle rozumu blahořečiti za spokojené stáří. Avšak svět a život a smrt jsou dosti širé, aby ověřily každý vzlet nejpochmurnější proroctví. Již si chystají příběhy, již život tleská do dlaní, již smrt hrozí svou kosou.

Jedna z částeček strašného běsnění hmoty, jedna z částeček nespoutaného života a jeho tvorby, jeden z chrchlů démona, které rostouce spalují život, počínal uvnitř svou práci, svůj růst, svou válku opět vítěznou.

Paní Myslbeková se jala postonávat, neuvěřila však, že stůně z jiného důvodu než z důvodu lásky. Obviňovala Janu.

Její dech se stával zvolna obtížným, ale nemluvila o své nesnázi. Dora a Alžběta se jí vyptávaly: „Co ti schází? Zdá se, že jsi v posledním čase unavena. Hle, ty modré šaty ti bývaly tak těsné!“

„A to nic není!“ odpovídala. „To nic není!“

Avšak noc přicházela k jejímu lůžku s průvodem příšer a s hlasem všech bolestí.

Se zdi se ozývaly hodiny jako cvakání čelistí. Táhla jedenáctá a blízkost druhého břehu se opovídala sykotem a rozvíjejícím se vějířem vln. To burácela smrt. To smrt vedla útok na skaliska světa.

Paní Myslbeková procítá a tiskne hlavu na podušku, žádajíc si snažně spánku a zapomenutí. Příšery prchly, ale noc dosud kvílí. Tu se ozývá hlas starých příhod. Mluví o Janě a směšuje slova se zvuky tohoto pláče. Mluví o nejranějším dětství, mluví o jejích prvních krůčcích.

Noční vzpomínky, bolesti propalující temnoty a zrůdné básnictví pohltí všechnu sílu. Kéž by se paní podjala zkoušek, za nichž teče krev místo slzí.

Paní Myslbeková však nešla k lékařům a netázala se jich po příčinách, pro něž schází.

Na sklonku léta, měsíc nebo dva před tím, než se Jana vrátila, mluvily obě starší dcery s matkou, domlouvajíce jí, aby odjela aspoň na krátký čas do kterýchsi slovenských lázní, jež tak valnou měrou prospěly Nedbalovi.

„Sotva zastihneš jiného než ony, které choroba nutí, aby zůstali. Nuže, důvod, který jsi tak často uváděla, za tohoto pokročilého času neplatí.“

Měly již odejíti s nepořízenou, ale Dora byla (...)

(......)