Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Smrt

Sněžení času, tichost a mír, doubrava, nebeský háj, jimiž prosvítá prostor, se níží a padá.

Den, jediná krůpěj strašných věků, se končí a vše, co bývalo, opět trvá.

Lis slávy, padání nebes, bouřlivé ticho, čekání a hrůza, jež rve za slábnoucí ruku, podobny čirému roztoku kamení, podobny větru, v němž byl roztaven křišťál, podobny průzračné lávě, zasuly město.

Brouk, který se hýbe v prachu, a motýl nad příkrovem hodovního stolu byl sražen a pootáčí se kolem palčivé jehly strnutí.

Tkanice příhod je přestřižena ve dví a korál po korálu, připomínaje pláč, se odděluje od souvislosti skutků.

Ó léta sněmování, léta dostavníků a titěrné vojny, při níž krev sotva poznamenala bělostná vojska!

Bývals tesař, z těch, kdož chodili městem se širočinou. Měls brašnu a hůl a nástroj tak jemný, že bylo nutno vraceti se z předalekého Mostu, aby kterýsi pražský kovář mu nasadil nové ostří.

Chodils, rozeznávaje zemské hranice podle způsobu svěcení neděle, uctíván chudobou všude stejnou a maten cizím jazykem, zatím co doma přibývalo mateřštiny jako měsíce.

Byls ženat a narodilo se ti dítě; jaké dvory radostí ti sloužily!

Hle, křivá trubka! Leží doposud na témž místě. Hle, ztracené hračky, jichž jsi nehledal.

Je tomu dávno a tvůj syn je stále stejného věku. Jeho dech pohybuje větrníčkem. Setrvej chvíli. Nepospíchej, otevři zaťatou pěst! Slyš to jméno, které opakoval umíraje!

Ležels na jeho hrobě, a pomazán hřbitovní hlinou a klna paměti, vymýšlel sis příběhy o smutném konci.

Tvůj opasek byl žal.

Odtud jsi chodíval a nikde jsi dlouho nevydržel. Byls lenoch, ujídals lidem chléb. Ó blažená strázni! Oslepl jsi a tvoje přemýšlení tě zavádělo.

Nebyls zúplna nevidomý!

Nuže, vzhůru! Blíží se vypočet tvých skutků.

Ramusova hlava klesla.

Vstal za časného jitra a mohl se dovléci na nábřeží, aby jeden z prvých slyšel rozsudek nad Pilipanincem. Ale došed, zemdlel, jako se přihází ve vysokém věku, a stěží mohl vstoupiti na Nikodémovu loď.

Teď sedí na hromadě sesypávajícího se písku, obrácen tváří k řece jako rybář, jenž podřimuje. Nikdo nevidí, že je bez dechu, nikdo nevidí jeho škubající se tvář a ruku, jež v děsné hře pohybuje pískem.

Loď je pustá, neboť všichni jsou na soudě.

Loď je pustá a ledová socha smrti, vtlačujíc sotva znatelnou stopu do povrchu písku, vdmychuje svou blízkost v ubohé srdce. Zpod chlopní, již neuzavírajících ústí velikých cév, krev šelestíc vniká zpátky do komor a tento zvuk vzrůstá v znění a v řev.

Stal se hluk a křik.

Poslední ze vzpomínek, směšujíc se s krásnými náhodami, platí Pilipanincovi. Poslední ze vzpomínek vede válku s bezvědomím a temnotou, jež hřmíc se řítí shůry.

Mdloba rozprostřela netopýří křídlo a mrákota kývá siným vějířem.

Zvířata, jimž děs dal vystoupiti z propasti, zvířata a hrozné údy se hýbou v popelu dějin.

Kam se poděješ? Kam se obrátíš?

Hle, tvá věrnost, tvoje smýšlení jako ořech zbavený jádra.

Zvedni se, vichřice lítosti, stůj jako zeď proti bubnování, jež (...)

(......)