Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nemocnice

Na dveře kostnice čekání, plné větru, jehož kvil klepá oknem, udeřil opilec, a vevrávorav do temného průjezdu, přiložil ruce k ústům, aby jeho prasklý hlas byl slyšán.

„Hoří! Hoří!"

Bolavé přikrývky, které se lámou v zelených záhybech, spadly s loží rychleji, než je přiměřeno útrapám spáčů či nocležníků, neboť jenom polovina těch, kdo čekali v Hejtmanu na nový den, usnula. Ostatní bděli, ohmatávajíce své rány; někteří v chlipné rozkoši si drásali strupy, někteří připravovali odpověď na otázku šlechetného dárce a jejich přání lezla po zdech jako vši.

Ramus spal oděn, jeho noc se podobala tak příliš dni, že byv probuzen hulákáním, mohl nalézti potmě svoji hůl; avšak nebyl s to jíti po palčivých nohách a křičel bolestí. Konečně se zachytil za hřívu strachu, jenž ho vyvlekl.

Venku jakýsi opilec ukazoval k záři, a Ramus slyše o mlýnech a věren putování až do konce, dal se na pochod podél řeky.

Mlýny hořely hořekujíce a nad jejich zdivem stály vlasy úsvitu a záře. Došed blíže k dýmnému a parnatému požáru (neboť vrhali do plamenů málem desetinu řeky), Ramus v povídavosti stáří rozmlouval se svým duchem a nemohl nevzpomenouti na Pilipanince.

Kdo jiný by založil oheň než on? Oblekl si plamenný plášť a za hřmotu a sesouvání zdiva hledá Odetina ústa. Hle, bláznovství obnovující pustinu a propast. Hle, divné skutky údivu a směny ustrnutí. Dlouho se vám obdivoval, připodobňuje vše k slovům, která jste pronášeli. Nevěřili jste, že má smlouvy s knížaty snění a s výbojci, kteří vládnou chlapeckým letům. Byl jako oušlapek, zlehčovali jste jej, učili jste ho, smějíce se navzájem, a dali jste mu píti nápoj, který zbavuje rozumu. Co vy víte o pevnosti těch, kteří jsou u vytržení, co vy víte o rozličnosti zemí a o zmatku?

Ramus přemýšlel, kdo asi jsou Pilipanincovi příbuzní a co dělají. Který z nich se rozhněvá, až přijde neblahá zpráva? Kdo zapláče, jda mezi skalami, v nichž poletuje ozvěna, kdo se bude prodírati pasekou, popíchán na lokti i bocích a zanechávaje stopy mezi trním, kdo poběhne nejkratší cestou s dopisem na poštovní úřad?

Stráž, rozšiřující po nábřeží kruh zevlounů, zatlačila žebráka až k mříži a on, skloniv se, přitiskl tvář k prutům.

V tu dobu přišli k ohni Weil a Dejm. Weil zvláště spěchal a rozrážel zástup loktem. Na jeho tváři byl patrný dotek horečky, ale nikomu z diváků se nezazdálo, že je požár více jeho věcí než jejich, a osopovali se naň.

Jindy by byl Weil odsekl a všechny je rozesmál. Bývaly doby, kdy jej nic nepřivedlo z rovnováhy, avšak nyní byl schlíplý a neměl času k odpovědi. Právě tak jako Ramus i on byl jist, že strůjcem neštěstí je Pilipaninec. Vzpomínal si na Rusínův otřásající žal, když se mu smáli, na jeho umíněný smutek a opět na jeho zběsilá přání býti před ostatními prvý.

„Toť zřejmé," myslil si zarmoucený Weil, „učinil to a je nevinen, neboť kdo se má odpovídati za tento požár, jsem právě já. Neřekl jsem nikdy, že se Pilipaninec nevychloubá naplano, ani že nelže, a přece, jak se (...)

(......)