Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Požár

Ramus se blížil k Nikodémově lodi. Byl příliš stár a se snadností, s níž se vracel do starých časů, uhadoval i věci budoucí; větřil něco neblahého. Jeho bolesti, zatím co chátral, se ztišily jako stádo, které se pase. Chtěl aspoň naposled jednati po způsobu patriarchů, chtěl míti syna! Žebrácký klobouk mu opatřil několik grošíků, a protože téměř nejedl, mohl zanechati svého řemesla. Vstal co nejčasněji, jako právě vstávají starci, a spěchal.

Před pátou stanul u řeky. Byla široká, zářící zelenými světly a čistá, jako by noc dala zmizeti všemu, co tlí, a jako by městské pahorky, po nichž stoupají ulice, se staly horami s chocholy sněhů. Bylo viděti hřbety chvějného stádečka ryb, jež stálo nad jakousi záhadou. Město se probouzelo, klapajíc vývěsními štíty, a vozidlo z Podolí míjelo starce za štěkotu psíka, který se raduje tak nesnášenlivě. Přešla kuchařka s dvojí bradou a zarosenýma očima, byl den opět krásný a opět bystrý, jako se přihází, když jste se vrátil do tohoto města hradu a mostu, když jste se zbavil rozpaků utajované lásky a opět se můžete horšiti, že se pouliční hodiny pozdí.

Ramus došel, ale teprve za hodnou chvíli spatřil Pilipanince sestupovati po schodišti.

„Čekám na tebe. Ovšem," doložil, vida Pilipanincův údiv, „chtěl bych tě varovati, pokud je čas. Mejgeš nemohl zpronevěřiti peníze, dříve než mu je nacpali do kapes, a ty bys nenapodobil hýsků, kdyby tě nevtlačili do jejich společnosti. Jakpak to jsi oděn? Co děláš? Slyšel jsem, že den co den přicházíš před Odetinu dílnu a že se zhlížíš v oknech jejího krámu, hlupáku!"

„Dělám, co se mi líbí," odpověděl Pilipaninec.

„Vím, co jsi za kohouta, vím, že se strojíš prokázati veřejně svou hloupost. Vím, že ses chvástal před Kolbenem a že se ti nedostává uznání. Vezmi si ranec a vrať se! Dávno jsi prohrál svou věc a Iliadora se dost naplakala!"

Ramusův předvídavý strach rozeznával znamení na čele mládenců, kteří se vydali na cestu, a z vlastní prohry ve dvaceti letech (jak se podobal Pilipanincovi!) a z těchto příznaků utkal příběh, jejž si přál odvrátit.

„Pomyslím-li na všechny Weilovy tlachy," pokračoval, „na jeho opičí výmluvnost, na všechna šílená čísla jeho nauky, jež mluví o nebi jako výhybkář o svém nádraží, pomyslím-li, že to vše posloucháš, aniž jsi poznal, že jeho střemhlavost je pouhý vtip knihy, která nelétá a která se praví míti křídla! Pah, vrať se domů! Je třeba, abys přivedl strýce a Iliadoru do Ljuty, je třeba, aby ses učil jiným věcem než snadnosti řeči. Odeta je pouhá husa a Weil ukazuje na světla, pokud je tma a noc."

V největší nouzi o odpověď přišel Dejm, a vyslechnuv, oč jde, pravil, že Pilipaninec neučiní leč to, co mu doporučí Weil a co se líbí Odetě.

„To značí, že zdědí můj klobouk," děl Ramus.

Odcházel zemdleně a zdálo se, že opět zestárl o dávnou pravdu.

„Hrome," řekl si již bez zanícení, „člověk by si mohl zlámati jazyk vysvětlováním, a přece se každý přidrží skopičin a pošetilé zvědavosti."

„Ovšem," dodal (snad na (...)

(......)