Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vyznání

Hle, uchvácené nebe a světlé zástupy andělů nad karpatským chrámem, hle, spanilé pásmo, spanilé filmy, jež kostel vrhá do tmy! Ó vytržení, ó prsty, ó kladivo, které sochaří v těchto horách! Slyšte neodolatelné volání génia, jenž k obrazu země je zpět, slyšte slitovné vypravování knihy Jobovy! Pozev krásy se opět ozývá, křídla vanou. Zvon, stádo, mrtví a děti ve spánku, krev a spáleniště, vše, co se stalo, vše, čeho žádáš, vstupuje na nebesa a padá dolů v sloupích malátné a divé modlitby, ve zdviži hrozného ticha a mdlobného vytržení. Karpaty zvedají své kříže, zatím co čpí hlad a páchne choroba. Mějte motyku, jež odskakuje od tvrdé půdy, neboť štěstí nevolá nadzemským hlasem a špička vysoké sosny nepřechovává hnízda.

Mejgeš vyšel z nálevny a smečka hrozného smutku a psi nejošklivějších vzpomínek šli za ním. Viděl se v kruté samotě čekání a osudná hodina stála v nadhlavníku, aniž udeřila. Všechny podoby jeho ducha, všechny tvary vášnivého osudu se vracely, děsíce jej svou škaredostí. Neměl dlaní ani loktů ani úst a jeho tvář byla smazána. Chtěl plakati a tu v okamžiku, kdy poslední zastíněná myšlenka dostačovala, aby rozeznával, spatřil chrám.

Vešel hlubokou branou, znamenaje blaženou krásu, svaté sochy s kruhem vůní a posléze útěchu. Našed konečně kohoutek vzlykajícího štěstí, mohl plakati a jeho úpění prodlužovalo hudbu právě umlklou.

V chrámové lodi byl polosvit a lidé chodili mimo kajícníka, zlehka našlapujíce a křižujíce se, jako by tento muž byl umírající a jako by jeho žal příliš barevný tvořil pod jeho koleny jezírko krve. V podobných chvílích milosrdenství šumí údery křídel. Hle, plynulý a táhlý dvojzpěv útěchy a trýzně vržený k hvězdě, která se zrcadlí v slzách.

Tu chrámové nástroje vpadly hlasem přísahy jako bouřící souhvězdí, jako pohroma pevnin, jako andělské zbíjení a vrah, pozvednuv hlas k běsnění varhan, jal se křičeti o svých zločinech k poušti nebe, k záři, již viděl zaněcovati se pod temným křížem klenby.

Zpěv ustal, varhany umlkly a knězova latina ztichla.

„Naposled jsem vzal peníze chudých, zcizil jsem ubohý troníček Iliadořin. Částku, kterou stěží vrátím, uzlíček tak snadno vyprázdněný!"

V poboční kapli se zřítila vdoví stolice a naslouchající kostel se pohnul vlnami otázek. Bylo slyšeti, že označují Mejgeše za blázna, za opilce a za člověka, jenž se rozhodl zemříti. Jakýsi muž s tváří posetou neštovičnými jizvami, se štětkou vlasů, všecek šedý jako prach, vznášeje klobouk po způsobu ženicha, schýlil se k Mejgešovi, a patře do jeho strnulé tváře, mluvil, čině pohyby vhodné při zhasínání svící.

„Vyjděme, nu, hněte se! Povídám, vzhůru, ven, na čistý vzduch! Uvidíte, jak to rozveseluje."

Přišel i chrámový sluha a s jakousi dámou vyvlekli Mejgeše.

Jas a údery hodin střehly opět jeho zlodějskou rozvahu, mlčel; ale již tu byl strážník, který, zaslechnuv cosi o krádeži, bez okolků a zřetele na chrámová opojení jal se dotazovati ostřeji a ostřeji.

„Proč jste to říkal?" děl přísně, a když (...)

(......)