Vladislav Vančura

POSLEDNÍ SOUD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Ostrov

Ptáci všech barev vody a ledu stali se šedými a jiní zčernali ve špatném přírodopisu města. Proud se opožďoval a ostrovy se přiblížily ke břehům. Kolbenův mlýn, mlýn bez mlečů, hnízdiště ptáků, hranol, v němž sotva zbýval moučný poprašek, zdál se souviseti s městem a nic jej neoddělovalo mimo stružku vody, jejíž čerň se rovněž měnila. Byl sem příchod úzkým mostkem, ale Dejm volil pramici, s níž připlouvali z jižní strany. Ve mlýně bydlili s Kolbenem dva lidé, hlídač málem stoletý a sekerník stejného věku; tato posádka pěstovala holuby k obrazu růží a růže připodobňovala opět k holubům. Jeden ze starců byl stižen neutuchajícím hněvem, avšak druhý se odíval v myslivecký kabát a jeho tvář byla jasná jako paluby ráje a slavnosti pod širým nebem. To byl sekerník. Nepodobali se navzájem ani výškou vzrůstu ani objemem a hašteřili se, jak zní pravidlo.

„Je to pravda," děl zlostný a tlustý hlídač, „že Kolben píše zamilovaná psaníčka jakési kněžně silozpytu?"

„Jeho vědění nestálo nikdy za mnoho," děl prostodušně sekerník, „a bylo by dobře, kdyby znal nějaké jméno z učebnice. Eh co," dodal po chvíli, „jsem jist, že nebrousil za učenými ženskými. To rozšiřuje asi Weil."

„Weil?" vykřikl hlídač, „pravíš, že Weil o něm mluví špatně? Eh, to je pěkný ptáček!" Tu jal se přecházeti, klepaje holí o zem, a sotva utichl, měl nový důvod ke hněvu, neboť Weil, Dejm, Odeta a Pilipaninec přistávali.

„Ten chlap je zde! A nikoliv sám, ale s tlupou žráčů, po nichž nezbude na stromě jediné jablíčko (třebas jsou nezralá). Přicházejí s maškarádou dělnických čepic a kazajek bez rukávů. — K ďasu! kdo však je to děvče?"

Sekerník poznával jenom Weilovu přibledlou tvář s velkým nosem a o Odetě nevěděl taky nic.

Zatím příchozí stáli na břehu. Dejm si prohlížel stopy u zálivu a bál se, že je ve mlýně více hostí, než si přejí. Sotva to řekl, Odeta počala naléhati a přiměla je, aby se hnuli z místa.

Slunce bylo velmi nízko; plavé světlo barvilo vrbu, topoly a stavení s horoucími okny. Pilipaninec váhal s každým slovíčkem a Dejm si hleděl lodi; když věc spravil, loudal se za ostatními se skloněnou hlavou, neboť Odeta právě před chvílí snad přečtla lístek, jejž včera odeslal. — „Toho hrozného rukopisu! Ach, kdybych věděl, kdy dostává poštu, kdybych věděl, byla-li doma!" Avšak Odeta šla mlčky, zůstavujíc za sebou stopu voňavky.

Tu Kolben, jemuž sekerník byl již ohlásil návštěvu, vyšel jim v ústrety. Pro Odetu znamenalo toto setkání malé nepohodlí, avšak přece se usmála uctivými zuby.

„Pane," řekl Weil, shledávaje výmluvnost, „přivádím k vám dámu, již se mi podařilo přemluviti po dlouhých hodinách. Slečna se zdráhala vstoupiti na tuto pevninku, děsíc se mlýna a hodin v jeho průčelí, neboť rázem osmé byla očekávána na jiném místě."

Mlynář byl velmi zdvořilý a Pilipaninec s Dejmem poznávali, že jejich nesnášenlivost vzrůstá.

Weil s Kolbenem dali se již do řeči o mladých lidech. „Co nás především od nich vzdaluje," řekl mlynář, „je tělocvičení. (...)

(......)